Lidi na které nezapomenu a kterým bych touto cestou ráda poděkovala

John a Helen, protože mi tu nahrazovali rodiče prvních pár dní co jsem přijela a byli na mě neskutečně milí

Vangelisovi, našemu kuchaří, který vždycky poznal, když mi nebylo nejlíp a byl na mě hodný po celou dobu mého pobyt. Navíc skvěle vaří a jeho zásluhou se moje sbírka cdček rozrostla asi o 10 kusů :)

Miro z Bulharska, co žije v Německu s kamarádem, protože oni mě jako první tady pořádně vytáhli ven a na tu noc v New Yorku se nezapomene! :)

Timotée a Tahovi z Francie, díky nimž jsem zjistila, že ještě existují kluci, kteří dokážou být s holkou jen kamarádi---El Paradiso RULEZ!

Postaršímu páru z Anglie, jenž jezdí do Koutouloufari již 20 let a svojí přítomností a vtipy mi vždycky zpříjemnili čas u vchodu

Paní a pánovi, kteří  mi neskutečně zlepšili náladu, když mi oznámili, že do naší restaurace dorazili díky mému krásnému úsměvu a že je skvělé jak jsou tu všichni na ně hrozně milí.

Na Ariho a Yannise z Niki’s, od nichž jsem dostala spoustu drinků gratis a Yannisovi obzvlášť za to, že mě vždycky dokázal pobavit svojí permanentní „zhuleností“ :D.

Martince, co mi tu pomáhala během celého mého pobytu a se kterou jsem vždycky fajn pokecala a holkám z Prahy za skvělý červencový párty :).

…a možná by se ještě pár dalších lidiček našlo, hlavně ti, kteří mi u vchodu dokázali zvednout náladu úsměvem a udělali to tak pro mne ještě o kousíček snazší  :)

Bilancování...

S posledními dny zbývajícími do mého odletu stále častěji přemýšlím nad tím, co všechno se tu událo a jakými zkušenostmi jsem si tu prošla. A musím říct, že za ty tři měsíce jsem prošla určitým vývojem, na jehož konci se teď nacházím a čekám na to, až se budu moct posunout zase o něco dál. Přijde mi, že můj čas tady opravdu nadešel v pravou chvíli a není toho moc, co bych od tohoto pobytu mohla více dostat či očekávat. Ale přesto jsem z toho (myslím) vyždímala maximum :)

Pár čísel:

Pokud v průměru přišlo do restaurace 40 lidí mým vchodem za večer, a třetina z nich byly děti, potom jsem každý den potřásla rukou 27 lidem, za týden to bylo 189 podání rukou, za měsíc cca 756 a za celý můj pobyt tedy neskutečných 1512!

Slova „parangelía“, „thank you very much“, „hello, how are you?“ jsem tu použila nespočetněkrát.

Pokud jsem za každý večer cca 5x vysvětlovala menu zákazníkům, potom celkově to bylo 280x, takže teď už můžu říct, že ho znám do puntíku nazpaměť

Zhruba 60x jsem vylezla půlkilometrový kopec nahoru a dolů (občas me sice někdo vzal na motorce, ale to je zanedbatelné číslo)…Už chápu z čeho mě každej den tak bolí nohy :/

________________________________________________________________________

Co mi Kréta dala a vzala:

Dala mi:

• nové zážitky a zkušenosti
• více sebevědomí v komunikaci s lidmi
• překonání sebe sama - hodně věcí se mi nechtělo zpočátku dělat, ale teď už jsem si prostě zvykla
• jak přežít každý den s minimálním rozpočtem – ano, už vím, že to jde
• naučila jsem se být sama třeba v kavárně a už si nepřipadám tak divně
• nové přátele z různých zemí
• pár vrásek od každodenního koukání do slunce bez brýlí při práci (:()
• fakt, že jsem to všechno se vztyčenou hlavou zvládla a že i zdánlivý introvert může být dobrý v kamaki „umění“

Vzala:

• možná nějaká kila, i když zase takový rozdíl oproti začátku to není
• spoustu vody, kterou jsem tu za ty tři měsíce v těch vedrech vypotila
• pěkných pár centimetrů kůže, kterou jsem si v průběhu pobytu stačila spálit
• slamák, jenž jsem ztratila a doteď nevím kdy a kde se to stalo
• dala nám naší kočičku Lucky co nám přinesla štěstí, ale následně nám ji zase vzala :/

Instaweek from Crete

Italská pasta v Řecku? Proč ne :)

Kahlua bar má v noci opravdu romantickou atmosféru....

One of many Sexes on the beach :D

Sangria a čerstvý meloun v Alchymistovi

Kámoš z cesty do Koutouloufari :)

The end is close

Můj pobyt zde se pomalu ale jistě chýlí ke konci, ale zatím mi to pořádně nedochází. Mám momenty, kdy počítám dny a naopak jsou chvíle, kdy jsem ráda, že jsem sem přijela.

Poslední dny ubíhaly celkem rychle, jelikož za mnou přijela máma, a tak jsme většinu mého volného času trávily spolu v tavernách, na pláži, nebo se známými. Byla to celkem příjemná změna a bylo mi docela smutno, když dneska odjížděla na letiště. Zbývá mi tu posledních 12 dní, takže se chci snažit si jich maximálně užít, nestresovat se a hlavně se nenechat vystresovat. I když včera to tak úplně nevyšlo:
Poslední tři dny jsem byla nucena chodit do práce již na 15:00, protože jedna paní z restaurace onemocněla. Tam jsem připravovala stoly, vytírala a uklízela do 16:30, pak jsem měla volno do 17:30 a pak znova do práce, tentokrát už u vchodu. Práce jako taková by mi nevadila,ale štval mě fakt, že jsme se s majitelem na začátku domluvili na 5 hodinách denně za to, že budu dostávat celkem směšný plat, a teď jsem v restauraci již 4x byla cca o dvě hodiny navíc.Avšak po tom, co jsem se slušně zeptala, zda dostanu za hodiny navíc za nemocnou Yannu něco zaplaceno, mi boss ublíženě řekl, ať jdu, že mě na to nepotřebují. Vlastně jsem ale ráda, že jsem se na to zeptala, protože kdo ví jak dlouho bych tam musela chodit dřív a pak bych nakonec zjistila, že za to nic nedostanu. (mimochodem, kamarádka, která pracuje na baru, byla nucena zaskakovat za číšníka na leštění příborů a dostala za to 5 euro za den, takže trochu jiný přístup:)) No, celkově jsem ráda, že už jedu do finiše :)
A co jinak? Můj bodyguard Buddy (černý kříženec labradora) měl tu smůlu, že do něj narazilo auto a už pár dní kulhá na jednu nohu. Ze začátku pořád jen ležel, spal a jedl, ted už se naučil běhat na třech nožkách. Veterinář je tu drahý, takže nevím jestli se někdo z místních slituje a vezme ho k němu, aby mu tlapku spravil.
Dále se mi podařilo dostat prachy ze Steliose, takže radost největší a jeden úkol si můžu odškrtnout jako splněný. Ještě bych se tu ráda před odjezdem podívala do toho Heraklionu, snad to tentokrát konečně vyjde!
Ani nevím co mám dál pořádně psát, stalo se toho hodně, ale jsou to spíše takové střípky, máme nové známé v Koutouloufari, byli jsme ve vyhlášené restauraci The Alchemist, která je řazena k top tavernám v okolí, chtěli jsme se také podívat na řecký večer v Old Hersonissosu, ale bohužel jsme dorazili pozdě, takže alespoň drink v tradiční taverně to jistil :)

V dalších dnech mám v plánu postnout menší zhodnocení mého pobytu a možná ještě něco navíc:)

Čus a držte tlapky ať to tu těch pár dní ještě ve zdraví přežiju :D

UPDATE:
Předevčírem nakonec situace v práci vykrystalizovala a majitel mi řekl, že mi za ty hodiny navíc zaplatí, a že mám chodit tedy od tří. Ne, že bych z toho byla nějak nadšená, je to skoro celý zabitý den, ale teď už se to zvládne.

A ještě pár historek z práce:

Kolem naší restaurace často procházela jedna rodinka s dcerkou, které jsem často zdravila, ale trvalo celkem dlouho než jsem je „přesvědčila“ zajít také k nám. Jaké to pak ale bylo zadostiučinění, když po večeři přišli a chválili co se dalo. Největší překvapení bylo, když se mi jejich malá dceruška vrhla kolem pasu a pevně mě objala se slovy“ Thank you!“. Takhle se se mnou zatím nikdo nerozloučil (i když pus na tvář a na ruku, jsem už taky pár dostala :D). S tatínkem jsem se v průběhu dalších dní začala víc bavit a zjistila jsem, že je to šéfkuchař a vařil mimo jiné i pro české vojáky v Iráku. Při jejich další návštěvě nám sice na půl hodiny vypadl proud, ale i přesto byli spokojeni. A objetí dcerky jako poděkování na rozloučenou mě tentokrát už tak nezaskočilo, ale o to víc potešilo.

Pracovat tady takzvaně „stin porta“ neboli „u dveří“, s sebou nese různé komické situace. Byla jsem takhle jednou s mámou v karaoke baru,sedíme  a popíjíme drink, když v tom se s námi dal do řeči barman. A on na mě prý že mě zná, že tu pracuju. Já řikám, jo to pracuju. A on: A pracuješ v Koutouloufari, že? A já: Jo, v Koutouloufari. (to už jsem se začala ošívat, jelikož toho člověka jsem viděla poprvé v životě). ‚A děláš u dveří?‘ ‚Jo jo u dveří.‘ Nakonec z něj vypadlo, že tam každý den projíždí v autě a proto mě zná od vidění. Den na to jsem si ho tam už všimla, když na mě z auta začal hulákat, že jsem nejlepší kamaki .  Zasmála jsem se tomu  a v duchu se začala ještě víc těšit na to až pojedu domů :D

Co letí na krétských diskotékách?

Kluby tu najdete sice různé, ale je jen pár písniček, které se vám podaří slyšet i několikrát za noc pokud přecházíte mezi kluby. Tady je pár z nich:

Avicii - Wake me up

Tahle pecka se hraje všude a Hersonissos není vyjímkou. A není se čemu divit :)

Can't Hold Us - Macklemore & Ryan Lewis

No comment, skvělá věc do klubu.:P

Serebro - Mama Luba

Vzhledem k tomu, že 80% lidí tady je rusky mluvících, tak by bylo podivné, kdyby se tu tahle písnička nehrála v každém klubu alespon jednou za večer. Ale musím uznat, že tahle se jim povedla.

David Guetta - Play Hard

Pokud je pod písničkou podepsaný David Guetta, je to skoro záruka toho, že se z ní stane hit. Když se k němu navíc přidá Akon a Ne-yo, můžeme se těšit na super letní taneční pecku :)

Crazy in Love - Beyoncé ft. Jay-Z

Sice je to už trochu starší hitovka, ale přece se tu hraje skoro všude. Není se co divit, dokáže opravdu roztancovat!

Macklemore & Ryan Lewis - Thrift Shop

Skoro 400 milionů shlédnutí na Youtube mluví samo za sebe. Tady se bez tohohle hitu neobejde žádný klub, já sama jsem ji tu zaslechla snad stokrát, ale vždycky mě roztancuje :)

Arash feat. Sean Paul - She makes me go

Tohle je spíše můj osobní výběr - hrají ji tu často v jednom baru, kde pracuje kámoška z Česka. Proto jsem se ji rozhodla sem taky zařadit.

Playmen ft. Demy - Fallin

Místní velmi příjemná záležitost!

Zaz - Je Veux

Na závěr skvělá francouzská oddychovka, kterou uslyšíte spíše v barech.

Od všeho trochu

5.8.13

Geia sas! (Ahoj!)

I když se tu poslední dobou nic tak zajímavého nedělo, tak jsem se rozhodla napsat aspoň kratší pelmel článek. Co tu vlastně celé dny dělám? No popravdě ani nevím, ale stejně tu čas utíká hrozně rychle. Většinou ráno chodím na nákup abych měla na dva dny co v ledničce,  potom jdu buď na pláž nebo do kavárny na internet. Občas se stavím za holkama z Česka, koukám na film nebo spím po propařené noci  :) Popravdě posledních pár dnů bylo na párty bohatých – chodila jsem ven jak s holkama tak s několika francouzskými turisty nebo se známými co tu mám. Následující den byl pak samozřejmě absolutně marný – strávený v posteli snažíc se usnout (což je při těchhle vedrech přes den nemožné) a pak se celý den usmívat v práci, i když jsem se cítila pod psa.  Už tu mám ale zaběhlý nový rytmus, kdy chodím spát kolem druhé/třetí  hodiny a předtím už ani nejsem unavená.

Jinak v práci potkávám často celkem fajn a zajímavé lidi. Tuhle jsem se loučila se zákazníky, když jsem si všimla, že jeden z nich má na triku nápis „PRAGUE“ a pod tím kresbu města. Hned jsem se ho vyptávala, jestli tam byl, že jsem taky z Prahy. Angličan se v tu ránu rozkecal, že prý je to jedno z jeho nejoblíbenějších míst na zemi a jak moc se mu tam líbilo. Nedávno jsem se dala do řeči s jedním procházejícím chlápkem taky z Anglie a když jsem mu oznámila, že jsem z Česka, nemohl vyjít z údivu – prý v Praze byl nespočetněkrát,navštívil i několik dalších českých měst,  miluje naše pivo a jeden večer mi dokonce přišel ukázat triko s logem Pilsner Urquell.  No prostě blázen :) Ale člověka to potěší a docela se mi v tu chvíli po rodném městě postesklo. Když už jsme u těch turistů, jednoznačně u mě vedou právě Angličani. Jsou strašně milí, usměvaví, hned se s vámi dají do řeči a rádi pochválí. Člověku to vždycky dodá trochu elánu, což je při téhle práci dost potřeba. Na druhé straně nemusím moc ruské zákazníky, jsou hodně vybíraví, koukají dost na ceny a porovnávají. Navíc často nerozumí a odmítají mluvit anglicky, což bývá dost problém, a celkově bývají nesympatičtí až neurvalí. Naštěstí ale existují vyjímky…¨

Další story je o tom, jak jsem se musela domáhat své poctivě odpracované výplaty z minulého zaměstnání. Bylo mi řečeno, že peníze z hotelu dostanu na konci července. Bylo mi jasné, že to nebude tak snadné a začala jsem se po penězích shánět už týden před koncem měsíce. Stelios mi po telefonu řekl, ať zavolám za pár dní. Když jsem to ale udělala, telefon mi vytípnul a na moje další zmeškané hovory neodpovídal. Rozhodla jsem se tedy vykašlat se na mobily a zajít za ním osobně. Avšak ve chvíli když jsem přišla do hotelu, jen mě odbyl a ať prý přijdu v 10 hodin večer. Na moje námitky, že to jsem ještě v práci, neodpovídal.  O dva dny později jsem to šla zkusit znovu. To už byl klidnější a oznámil mi, že část dostanu ještě tentýž večer. Marná sláva, když jsem za ním pak opravdu přišla, nebyl tam, prý že odjel do Heraklionu. Čekala jsem ještě něco přes hodinu než jsem se opravdu smířila s tím, že mi dnes nic nedá. Svoje štěstí jsem zkusila ještě další den – a ejhle, boss překvapen mým příchodem vytahuje štos bankovek z kapsičky a odpočítává správnou částku. Že mi prý dá půlku a pro ostatní si mám přijít příští týden. Hurá hurá už žádné šetření a suchý chleba! :D Měla jsem hroznou radost, protože jsem to vůbec nečekala. Tak teď z něj vymámit ještě tu druhou polovičku a už na tohoto nečestného člověka můžu navždy zapomenout.

S holkama jsme si říkaly, že bychom mohly vyrazit na nákupy do Heraklionu a taky na výlet do na Knossu. Bylo by celkem fajn, podívat se taky někam jinam :) Uvidíme jak to dopadne.

Koukám, že z krátkého článku je nakonec  docela velký sloh, tak snad nebudete líní si to přečíst :D

Pac a pusu, V.

PS: přidávám pár fotek co jsem vyhrabala v mobilu :)

Můj bodyguard jménem Buddy, který mi vždy dělá společnost při práci....I takhle :)

Těžké časy kamakiho

Tento článek možná berte spíš jako můj menší výlev, jelikož si zde nemám možnost někomu úplně zplna postěžovat. Jak už jsem psala v jednom z předešlých příspěvků, práce kterou dělá kamaki spočívá v tom, že mluví s kolemjdoucími a zve je do své restaurace. Já k tomu ještě rozdávám vizitky, ukazuji a vysvětluji co máme v menu, doprovázím hosty ke schodišti, které vede na střešní zahradu a s odcházejícími zákazníky se loučím podáním ruky. Dá se říct, že existují různé styly jak můžete tuto práci vykonávat. Co se týče plážových barů a restaurací, kamaki jsou zde více vlezlejší - zastaví vás přímo na ulici a podávají si s vámi ruku, ptají se odkud jste, přihodí pár frází ve vašem jazyce a pokud vypadáte, hladově či žíznivě, posadí vás na nějaké volné místo. Existují tu i cluboví kamaki, kteří zastavují především slečny procházející kolem, stoupnou si jim do cesty a snaží se je ukecat, aby šly do toho a toho clubu tancovat. Já často tyhle lidi rychle obcházím, protože je to už na mě trochu moc.

No a jak je to se mnou? Někdy mám tu práci ráda a někdy ji naopak nesnáším. Mám ráda, když se někdo zastaví na menší pokec, potřebuje poradit nebo se prostě jen chová mile když mu ukazuji menu a vedu ho do restaurace. Na druhou stranu, poslední dobou mi začalo vadit to neustálé opakování stejných frází celý večer a to, že za celou tu dobu tady prochází tolik lidí, že často zapomínám tváře a nejsem si jistá, zda ten a ten člověk už v naší restauraci před pár dny byl, nebo jestli si jsou jen tolik podobní. Navíc, před dvěma dny jsme měli fakt hodně málo hostů a to i přesto, že jsem rozdala nejvíc vizitek a že lidé slibovali, že přijdou, ale pak se už nevrátili. To pak nastoupila celková  frustrace.  V téhle vesnici je tolik různých taveren a barů, že někdy je dost těžké v takové konkurenci obstát. Nadto naše retaurace je hned na začátku, takže lidé se prvně chtějí projít a pak až jít na jídlo, jenže než to celé projdou, narazí na nějakou dobrou nabídku a už tam zůstanou. Takže také nevýhoda umístění. Šéf si občas stěžuje, což mojí celkové blbé náladě ještě víc dodá. No ale řikám si „take it easy“, pokud se něco po*ere, můžeš kdykoliv odjet zpět, takže no stress a užívat si :) Jinak celkově si myslím, že v téhle branži jsou na tom lépe muži. Dá se říct, že jsem doteď potkala snad jen 1-2 kamaki ženského pohlaví, které v tom byly opravdu dobré. V mnoha ohledech jsou muži vtipnější a důvtipnější, navíc mohou lichotit ženám a na to je „dostat“.  Nedávno jsem se tu seznámila s jedním klukem, který dělá barového kamakiho a ten je v tom opravdu dobrý.

Tak snad to tu už nějak doklepu do konce. Zbývá něco málo přes měsíc, půlku pobytu mám za sebou. Hlavně získat potvrzení o praxi, dostat zaplaceno a pak se můžu s klidem vrátit do milované Prahy, která mi poslední dobou stále víc chybí.

Mějte se, V.

Řecký muž - největší „nebezpečí“ pro středoevropskou ženu na Krétě

Tak asi si říkáte co tímto nadpisem vlastně chci říct. Nebezpečí to není v tom smyslu, že by se vás tu na každém rohu chystal nějaký úchylák oloupit nebo znásilnit, anebo v nejhorším případě prodat do nevěstince. Místní muži (Řekové, Albánci, Bulhaři – je to vlastně jedno, většinou je od sebe stejně jen tak nerozeznáte pokud na ně nemáte oko)mají ve zvyku líčit „sítě“ především na cizinky (ať už turistky nebo přechodně pracující). Prý je to s nimi v mnoha ohledech lehčí – přijedou a znova odjedou bez toho, aby se chlapík musel nějak vypořádávat s její rodinou (rodina tady v Řecku hraje celkem dost velký význam), navíc Řekyně jsou typicky dost žárlivé oproti cizinkám např. ze střední nebo severní Evropy. Teď si k tomu připočítejme to, že „náš“ typ žen je většinou světlooký se světlou pletí (barvu vlasů vem čert, nejdůležitějším faktorem jsou právě oči) a vyjde z toho dokonalé lákadlo pro místní chlapáky, kteří mají pro tento typ krásy nepochybně slabost. Středoevropská kráska a ještě sama v Řecku?  Bingo, co nevidět se na vás začnou slítávat řecké vosy jako na med :D

No a teď už zpátky do reality – tento fakt má nepochybně své plusy i mínusy. Můžete se jít jen tak projít kolem moře, přičemž je dost možné, že vás alespoň ze dvou restaurací pozve číšník na drink. Já takhle jednou byla pozvána na pomerančový džus místním šéfíkem, ze kterého se ale později vyklubal menší „pervert“, když mi začal vyprávět, co s takovýma sexy holkama jako já (:D) rád dělá :D. Raději jsem rychle odkráčela. Na druhou stranu často tady procházím kolem menšího baru kam jsme chodily i s mamkou, kde si mě pamatují a nedávno mě zastavili s tím, že mi dají koktejl na účet podniku. Tak jo, proč ne :) Z jednoho drinku se nakonec vyklubalo asi šest a talířek s ovocem.Vlastně se to zdá být celkem super ne? Problém je, že pokud se těchto „drinkových“ známostí vyklube víc, je problém pak všechny ty vosy odhánět . O to víc, když si chcete zachovat svou čest a prostě tu mít jen kamarády a ne milence. To už pak chce pokročilejší diplomatické dovednosti :)

Takže milé ženy, o své sebevědomí se v Řecku jistě bát nemusíte. Tolik komplimentů jako tady jsem neslyšela možná za celý svůj život :D Člověk to ale musí brát s rezervou a trochu se nad to povznést. Ale samozřejmě, že je občas dovoleno toho malilinko využít ve svůj prospěch :)

New job, new life

Nadpis berte trochu s nadsázkou :) Samozřejmě, že "new life" je to jen na zbývající dva měsíce mého pobytu (pokud vše půjde podle plánu), každopádně mým přesunem do jiného zaměstnání se toho pro mne změnilo celkem dost. 

Jak se to vlastně celé seběhlo? Když jsme sem přijely s mamkou nejdříve na dovolenou, chodívaly jsme dost často na procházky do Koutouloufari, jelikož nás okouzlilo svými malebnými uličkami a nespočtem taveren, které se svou atmosférou nemohly absolutně rovnat těm, na něž jsme narážely v Hersonissosu. Mezi nimi jsme si oblíbily právě tu, v níž současně pracuji. Jídlo zde mají vynikající, atmošku doplňuje řecká hudba a co víc, personál je zde velmi milý a přátelský. (V článku s fotkami se můžete podívat na obrázky taverny a jídla, opravdu mňamka:)) V době, kdy jsem nastupovala do své minulé práce, se mamka svěřila šéfovi taverny, že tam mám nějaké problémy a on okamžitě nabídl, že by mi dal práci u nich. V té chvíli už jsem se ale zabíhala v hotelu a nebylo úplně možné hned odejít. Když začaly problémy s šéfem hotelu a manažerem, rozhodla jsem se v rámci hledání nové práce zeptat se i Dimitrise, zda stále hledají. Nakonec se mi dostalo kladné odpovědi a co se stalo potom, už víte :)
A jaký je náš personál? Matina je velmi milá a usměvavá slečna, která vypadá a chová se o 10 let mladší než jí doopravdy je. Evgenia zde pracuje již druhým rokem a je to velmi zodpovědná a pracovitá mamka dvouletého synka. Vangelis je náš hlavní kuchař s laním pohledem a dobrým srdcem. Aje (dosud si nejsem jistá, jak se její jméno píše ani vyslovuje) pracuje také v kuchyni jako pomocná síla, je to Albánka a moc nemluví, ale už jsme se trochu otrkaly a občas se na mě i usměje :))

No a co tam vlastně dělám? Každý večer stojím u dveří a zvu procházející turisty do restaurace. Popravdě, v životě bych si nemyslela, že tohle bude někdy moje zaměstnání, protože prostě nejsem takový ten "vnucovací typ". Našla jsem si ale svůj styl, který mi až tak nevadí a navíc, dost často potkávám velmi milé lidi, kteří se se mnou dají sami do řeči, nebo se ptají na cestu či na radu. To mě na té práci baví, ta komunikace s lidmi a možnost nezávazné konverzace. Už jsem se takto seznámila s dvěma super Bulhary, kteří ale už bohužel museli odjet. Více však o této práci "kamaki" napíšu v dalším článku :)

Zatím pac a pusu, V. :)

Hersonissos, město Rusů

Hersonissos jako město určené zejména pro mladé lidi svými kluby a bary, má jednu zvláštnost ve skladbě turistů. Dá se říct, že 70-80% lidí co tu potkáte, jsou Rusové. Na diskotékách hrají ruské písničky, téměř každá taverna má svou ceduli v ruštině a menu v ruském jazyce je zde již samozřejmostí. Pokud máte alespoň základní znalost ruštiny, šéfové se tu o vás poperou. Procházíte-li se po promenádě, je velmi pravděpodobné, že na vás z nějakého okolního krámku někdo zakřičí „Zdrastvuj děvuško….“ a vychrlí na vás horu dalších slov, kterým absolutně nerozumíte.  Důvod proč se zrovna sem stahuje tolik ruských turistů, jsem stále nenašla. Samozřejmě, že byznys se zde zaměřuje právě na ně – je tu nespočet zlatnictví, značkové módy a co mě zaráží nejvíc – prodej kožešin a kožichů. Když jsem sem přijela poprvé, nestačila jsem zírat - téměř na každém rohu tu potkáte obchod s výrazným nápisem „FURS“. Kdo by si kupoval kožich za stálých 30 stupnů Celsia ve stínu? Snad jenom nějaký blázen. Je pravdou, že často tyto obchody nebývají přebity zákazníky. Co mě ale udivovalo byl fakt, jak se můžou tady na Krétě uživit?

Světlo do této záhady mi vnesla Katarina, které jsem se na to ze zajímavosti zeptala. Řekla mi, že často jsou vlastníky hodně bohatí lidé, dost často mafie, které svým obchodem jednoduše  kryjí to, jak přišli k tolika penězům. Prý si ale občas někdo něco doopravdy koupí, například některé hotely nabízejí výjezdy do těchto krámků pro své ruské zákazníky. Na co jsem však ještě nepřišla – proč mají všechny taxíky v Hersonissosu na sobě reklamu jednoho takového obchodu s kožešinami?  Snad to tu nakonec nedopadne tak, že zde bude více ruských spoluobčanů než těch domácích, řeckých :)

A tady je menší výběr mých paparazzi snímků z různých koutů města:

Jednou dole, jednou nahoře :)

Omlouvám se za nedostatečný přísun článků v poslední době. Bylo toho moc a hlavně jsem sem nechtěla psát něco, co není ještě jisté.  Hlavní novinkou je to, že jsem opustila svou předchozí práci a nastoupila jsem do restaurace ve vesničce Koutouloufari, která je od Hersonissosu vzdálená asi 10 minut chůze. Nový šéf se mnou vyřídil všechny nezbytné papíry, takže teď už můžu říct, že jsem legální pracovník :). Jinak posledních pár dní v hotelu bylo dost hektických.  Nejen, že jsem se měla rozhodnout, co dál, ale musela jsem to i oznámit manažerovi a poté zůstat ještě dva dny dokud nesehnali někoho nového. Bylo toho na mě fakt dost. Tečku za tím udělal manažer, který mi v předvečer mého stěhování oznámil, že bych se měla nejlépe přestěhovat už tu samou noc, že se hotel naplní. Cože a to mi jako říkáš až teď? Kdybych se nestěhovala, tak si budu muset najít přes večer nové bydlení?? Mé přesvědčení odejít pak utvrdila poslední snídaně, kterou jsem připravovala,  byla jsem sama na plný hotel, měla jsem  doplňovat bufety, uklízet a mýt nádobí, nejlépe všechno najednou :D Takže bye bye Vasso, snad mě čekají lepší zítřky než tady :)

Ten samý den jsem se nastěhovala do pokoje, který mi sehnal nový šéf za 150 euro na měsíc a za tu cenu jsem spokojená. Sice to není nic extra, spíše starší vybavení, ale na dva měsíce je to tak akorát. Mám teď skoro celý den volno, začínám v práci až od 6, avšak bohužel zde v budově není internet, takže musím zevlit před hotelama kde jsem pobývala, nebo jít do nějaké kavárny, jenže to už si tam člověk musí aspoň něco dát. A to při mém rozpočtu není každý den možné. Učím se tu i nakupovat jídlo za levno, sice večeře mám v restauraci, ale to bývá až po 11.hodině večerní a bez menšího jídla před tím prostě nevydržím.

Jinak předevčírem jsme konečně vyrazily s ostatníma holkama z Česka na párty a bylo to super, rozhodly jsme se z toho udělat tradici a chodit ven každou sobotu. Hersonissos je opravdu párty ráj, v jedné jeho části jsou to samé bary a kluby, kolem třetí hodiny noční jsem zde potkala tolik ožralých lidí (nejen opilých, ale vážně namol!) jako nikdy v Praze :D Martina si našla také novou práci v prodejně se zmrzlinami a zmraženými jogurty a musím říct, že jsem si našla novou závislost – zmrzlina z jogurtu je snad ještě lepší než normální zmrzka! :)

A jeden malý postřeh z mého pobytu v Řecku: Pokud na vás každý den pokřikuje číšník z restaurace jak se máte, kam jdete, nebo se s vámi snaží navázat nezávaznou konverzaci, je často úplně od cesty myslet si, že vás chce sbalit nebo že se mu vážně líbíte. Ve skutečnosti je jeho práce dávat se do řeči s kolemjdoucími a později je „nenápadně“ zvát do své restaurace. Takže konec iluzím mladé dámy! :D I když vyjímky potvrzují pravidlo:)

Ciao, V

Pro potěšení

Abych to tu trošku mezi těmi smutnějšími příspěvky oživila, přidávám sem co pro mě vytvořily tři slečny z Anglie, které dneska odjížděly. Vůbec jsem to nečekala a moc mě to potěšilo. 

Turisti mi to tu často dělají aspoň o něco příjemnější a jsem za to vděčná :)

Na vážkách...

Ahoj! 

Po delší době píšu nový příspěvek. Ani nevím, čím mám začít. Poslední týden jsem byla v práci od 7:30 do 17:00 (někdy i dýl) a nutno říct, že to bylo dost náročné a vyčerpávající. Dělala jsem většinu věcí sama ve spěchu, běhala mezi barem, kuchyní, bufety a do toho mi pan majitel zadával různé úkoly jako mopování nebo čištění. Nedalo se to skoro zvládat. Do práce jsem se ráno vůbec netěšila a byla ve stresu.
Včera se stala jedna věc, která definitivně změnila moji vůli zde zůstat. Při nalévání horké vody do vodní lázně na bufety, mi upadla na zem konvice a vystříkla mi do obličeje, na krk a dekolt. Zpanikařila jsem, snažila se lít na sebe studenou vodu, ale cítila jsem, jak místa žhnou a nepomáhá to. Co teď? Bylo mi jasné že musím k doktorovi, přece nechci mít přes tvář nějakou ošklivou jizvu od popáleniny. Řekla jsem uklízečce, jestli by tam nepočkala a já upalovala do prvního medical center, které jsem uviděla. Naštěstí to dlouho netrvalo a už se mi věnoval jeden doktor, který mi místa potřel nějakou mastí, dal mi předpis na dva krémy, jimiž si mám popáleniny potírat. Já za to vyplázla 100 Euro :( Ale co, zdraví je přednější.
Po návratu do hotelu jsem se ještě vzpamatovávala z šoku. Co mě ale dostalo, byl fakt, že pan majitel (kterému bylo řečeno co se mi stalo), se vůbec nezajímal jestli jsem v pořádku a až klienti hotelu mi to vynahradili, když za mnou přišli a dělali si o mne starosti.

Jako by to byl osud, asi 15 minut po mém příchodu do hotelu slyším jak mi zvoní mobil. Nějaké řecké číslo, tak jsem to vzala. Ozval se mužský hlas, prý že je to manažer hotelu, ve kterém jsem se před 2 týdny ucházela o místo, a že hledají zaměstnance, tak jestli bych měla zájem. V tu chvíli mi to přišlo jako spasení. Byla jsem přesvědčená, že už tu nadále nechci zůstávat. Později toho dne jsem se rozhodla dojít si do hotelu sama a získat více informací. Dozvěděla jsem se, že by mě vzali, ale problém je s ubytováním, jelikož jsou plně obsazení. Pověděli mi, že mám dnes přijít na zkoušku, aby viděli jak umím pracovat v týmu. Jestli to bude oka, tak to bydlení prý nějak zařídí. Tak jsem na to zvědavá. Tenhle hotel je uplně jiná kategorie než kde jsem teď. Jsou tam bohaté bufety, číšníci chodí v uniformách, tak očekávám, že budou mít i větší nároky na personál. Takže dnes se ukáže a já se musím rozhodnout. Martina na tom taky prý není psychicky nejlíp, zatím od nich nedostala ani peníze, i když jí slibovali, že do 20. jí je dají. Teď si navíc musí hledat byt, protože se musí vystěhovat z hotelu. Tak si řikám, že snad raději odsud prchnout než bude pozdě. Dneska to sice bylo o něco lepší, protože po týdnu přišla Katarina a nebyla jsem aspoň na vše sama. Momentálně nevím, jak se rozhodnout tak, aby to bylo to nejlepší pro mě. Co byste udělali vy na mém místě? :)

Konečně fotky!! :)

Trochu to trvalo, ale lepší pozdě nežli nikdy :) Enjoy!

Výhled z našeho pokoje v hotelu Petra Beach

Welcome drinky!

Náš předchozí hotýlek

Ouzo s curacaem v řeckém stylu

Arabská restaurace

Pláž a moře

První večeře a hned ovoce zdarma :)

Přístav

Aquapark ve městě

Ano, vyžívám se ve focení drinků :D

 Naše oblíbená restaurace s úžasným personálem

Jedno z nejlepších jídel co jsem kdy měla

Romantika:)

Kostelík na pobřeží

Krize

21.6. 2013

V posledních dnech zažívám menší krizi, hlavně z toho jak je tu člověk sám a každý den probíhá skoro identicky. Prostě mě mrzí, že tu není s kým si ten pobyt více užít.  Práci vždy nějak přežiju, sice to není to, co bych si dokázala přestavit dělat dlouhodobě (popravdě ani ty 3 měsíce ne :D), ale alespoň to není nic náročného. Už mě nebaví se samotná potloukat ulicemi a po obchodech nebo sedět v kavárně. Snad se to časem nějak změní.

Jinak alespoň jednoho malého společníka jsem si tu našla. Celou minulou noc bylo za mými venkovními dveřmi slyšet zvláštní zvuky jakoby tam byl nějaký pták. Ráno jsem vylezla snažíc se najít zdroj toho divného křičení. K mému údivu jsem našla za bednou klimatizace malé koťátko, které bylo hrozně vystrašené a ne a ne přestat plakat. Dala jsem mu do misky mléko a snažila se ho bez úspěchu nalákat k sobě. Když jsem pak později potkala Martinu, která bydlí v pokoji vedle mě a pracuje v jiném hotelu, řekla mi, že už je trochu ochočené a nechá se i pohladit. Včera večer si to už trůnilo na spadlém ručníku venku před našimi pokoji a už se nechalo hladit i ode mě. Tak alespoň nějaká radost tady :)

UPDATE: Koťátko se již stalo naším regulérním spolubydlícím, leze nám do pokojů a spí v ručnících. Zatím ho úspěšně schováváme před majitelem, jelikož nevíme, jestli by ho nevyhodil.

Tady je pár fotek našeho zlatíčka:

John a Helen

19.6.2013

Občas za svůj život potkáme lidi, kteří nám tak nějak přirostou k srdci, a kteří nám již svou přítomností  zpříjemňují nějakou těžkou či neznámou situaci. A prostě cítíte, že oni tu zkrátka měli být a je to osud. Zrovna o dvou takových jsem se dnes rozhodla napsat.

Helen a John jsou starší pár z Anglie kolem šedesátky, který se v našem hotelu ubytoval ještě předtím než jsem nastoupila. Mají za sebou dvacet let řidičských zkušeností, kdy spolu procestovali spoustu zemí, vyznají se v mnoha evropských metropolích a z jejich vyprávění je vidět, že řízení je jejich velká vášeň. John se se mnou už od začátku často bavil na baru a vlastně zná téměř celý příběh o tom jak jsem se dostala za prací do Řecka. Oba spolu byli i v Praze před několika lety a se zájmem se mě ptají na různé zajímavosti  ČR jak historického tak kulturního rázu. Vždy jim ráda vyprávím nebo něco více povím. Tento pár však není vyjímečný jen svojí přátelskostí a jakousi pozitivitou, která z nich čiší, a kterou je snadné se nakazit. Fakt, že jsou spolu již tolik let a stále se drží za ruce když jdou na procházku nebo si dají pusu na dobrou noc, je pro mě krásný a obdivuhodný. Ráda bych, abych v budoucnu měla také takový hezký vztah s člověkem, se kterým budu žít :). Vtipné na tom, ovšem je to, že podle všeho jsou to velice odlišní lidé. John se rád jen tak sebere a objíždí ostrov autobusem, aby objevil nějaká zajímavá místa, Helen na druhou stranu raději tráví většinu času u bazénu pod slunečníkem.  Helen kouří,  John nikoli. John je přirozeně výřečný i s lidmi, které zná pár minut, Helen spíše poslouchá, občas přihodí vlastní zkušenost. Přesto jsou spolu a skvěle se doplňují. Někdy prostě nejde o to najít člověka, který vám absolutně ve všem rozumí a který je takový jací jste vy, ale o to mít ho rád takový jaký je, být tolerantní a dávat si navzájem určitou volnost. Tomu se pak říká láska. A mně nezbývá než doufat, že můj vztah bude alespoň z poloviny tak krásný jako mají Helen a John.

PS:  K minulé aféře: Mladík byl z vězení, kde strávil asi 24 hodin, propuštěn a včera se svými kamarády šťastně odletěl domů. Mimochodem, kromě M. mu z dostat se z vězění pomáhal i John, který pro něj i svědčil. Jeho komentář k tomu mě až dojal: Udělal jsem to, protože já sám bych byl rád, kdyby mým dětem v těžké situaci někdo pomohl. 

Stěhování!

17.6.2013

První noc v novém hotelu, pokoji a prostředí byla pro mne dost neklidná. Ale to už trochu předbíhám. Včera jsem byla povolána do práce od 11 na čtyři hodiny a poté opět v 18-1:00. Kromě práce za barem zde připravuji bufety pro hosty, uklízím stoly a také myji nádobí (velmi neoblíbená činnost :D). Seznámila jsem se i s  dcerou majitele, která tu také pravidelně pracuje a jsem ráda, že tu je alespoň někdo ve stejném věku jako já. 

Večerní „směna“ byla pro mne celkem bizarní. Jedna skupinka hostů z Anglie, řekla bych věkově o něco mladší než já, měla celkem závažný problém, jelikož jeden z jejích členů se po neuváženém jednání ocitl na policii. Manažer (odteď budu psát jen M.) jakožto vystudovaný právník to s nimi dosti závažně řešil a de facto do této aféry byl zapojen skoro celý hotel a sledoval jak to dopadne. Já sama rozuzlení neznám, ale pokud se dozvím, povím J. Pro mne byla tato situace o to horší,  jelikož jsem ještě do jedné do noci neměla klíče od pokoje, na baru jsem téměř usínala a čekala až M. všechno vyřeší a bude se mi moct věnovat. Nakonec jsem se cca ve 2:00 dostala do postele, i když usnout mi nešlo ještě pěknou hodinku. Doufejme, že další noci budou už jen lepší.

Dneska pracuji až večer, takže se po obědě asi někam vydám. Mám v plánu najít v okolí nějakou restauraci s Free WiFi a třeba se tam na chvíli posadit s frappé. Tak držte palce ať to tu všechno klape! :)

Rumunská svatba a jiné rozmary

Dojmy z posledních dnů se dají označit jako rozporuplné.  Po neustálém nahánění zaměstnavatele a jakési neprofesionalitě z jeho strany, jsem propadla menší bezmoci a začala se zajímat o jiné možnosti práce zde v letovisku. Obešla jsem pár hotelů, z nichž většina měla plný stav, ve dvou jsem vyplnila  tzv.dotazník uchazeče a v jednom „spa hotelu“ jsem se dokonce setkala s manažerem, který si na mě vzal kontakt.  Byla zde i možnost, že bych prodávala výlety, ale na to bych potřebovala studentské potvrzení o tom, že potřebuji praxi.

Včerejšek však nakonec všechno obrátil.  Byla jsem povolána manažerem na výpomoc do původního hotelu, kde se zrovna konala rumunská svatba. Nutno říci, že s barmanstvím  mám nulové zkušenosti a drink si namíchám tak maximálně rum s kolou :). Byla jsem hozena přímo do vody a i když to bylo trochu stresující, celkově to byl skvělý zážitek, svatba se opravdu vydařila a sešli se tam skvělí lidé. Měla jsem i to štěstí, že jsem zde potkala další Češku, která pracuje pro stejného majitele a uklidňovala mě, že všechno se nakonec ustálí a bude to v pohodě. Takže teď se už jen přestěhovat, dát sbohem mamce a pak se sama probíjet tímto pro mne neznámým světem, který funguje dost odlišně od toho, na co jsem zvyklá z domova. Nezbývá než se naladit na jejich vlnu, brát všechno tak jak přijde a nedbat na jakýkoliv systém. Potom (snad) budu mít šanci zde s úsměvem obstát :)

První dny... zamračeno

Ahoj, po delší době se hlásím s aktuálním článkem přímo z místa dění :) Bohužel v tomto článku nebudou ještě žádné fotky (přestože jsem jich už nafotila hromady), jelikož jsem ještě nestihla přetáhnout všechny z mobilu a navíc jsem zjistila, že jsem chytře doma zapomněla kabely od foťáků, takže obrázky budu dodávat průběžně.

Teď krátce k tomu, co se za těch pár dní stalo:
Hotel, ve kterém jsme zatím ubytovaní, je skvělý.Je sice malý, ale má bazén, je vkusně vybaven a personál se nám dostatečně věnuje. Po několika dnech užívání si nicnedělání, plavání, opalování a ochutnávání místních jídel, jsem se včera pokoušela kontaktovat manažera hotelu, kde bych měla pracovat. Nutno říci, že  úkol to byl nelehký. Nejdříve jsem navštívila jeden z jeho hotelů, kde mě odkázali na jiný, který je bohužel cca kilometr chůze odtud. No, nevadí, alespoň se projdu. Kámen úrazu přišel, když jsem dorazila na místo a tam mi řekli, že má přijít za 10 minut. Z 10 minut se vyklubala hodina a moje trpělivost byla skoro pryč. Prý že tu bude až večer. Nicméně "večer" znamená v řecké mluvě dosti široký pojem. Nakonec z něj vypadlo, že bude k mání cca v 22:30. Po minulé zkušenosti jsem se již rozhodla nechodit příliš brzy, abych pak nestrávila hodinu na sedačce čekáním a kontrolováním času. Aleluja, před jedenáctou tam byl! Ovšem, musela jsem si ještě cca půlhodinu počkat, jelikož měl něco neodkladného na práci.
Po tomto celkem frustrujícím zážitku však přišla dobrá zpráva - pořád mě chtějí zaměstnat a práce nebude těžká. O něco horší zprávou bylo to, že mě nedají do hotelu s lepším vybavením, a WiFi, ale do o poznání jednoduššího hotýlku na kraji města, bez internetu. Nu co, nějak se s tím popereme :) Městečko je krásné a rušné, takže o pár kroků dál už se najde super bar nebo restaurace a obchodů je tu také spousta. Myslím, že nakonec to bude všechno v pohodě. Aspoň v to doufám :)

PS: Dnes je prý po několika měsících první zatažený den s mírným deštíkem! Super počasí na procházky a nakupování :)

Jak snadno a levně vycestovat do ciziny?

Ahoj, zdravím vás! Po delší době jsem se dostala k napsání článku, přece jen mi ty zkoušky daly poslední dny celkem zabrat. Napadlo mě, že bych mohla napsat o tom, jak jsem hledala (a našla:)) svoji letní brigádu v Řecku a zahrnula i jiné způsoby, jak se dá také relativně levně vycestovat za poznáním či za prací. Já sama jsem v poslední době objevila tolik možností, že mě až mrzí, že jich nebudu moct toto léto využít více :))

Hledání práce/brigády na vlastní pěst
Tuto možnost jsem využila já. Existuje mnoho webů, kde se dají najít inzeráty podle toho, do jaké země chcete vy sami jet. Hledat jsem začala na stránce Češi v Řecku, kde s blížícím se létem hledá víc a víc hotelů a restaurací sezónní pracovníky. Není také špatné najít si skupinu na facebooku, kam lidé přidávají své nabídky. Samozřejmě má to i své nevýhody a to například, že si nikdy nemůžete být úplně jisti do čeho jdete do té doby než odcestujete. Proto je dobré, vzít si tam s sebou třeba na týden rodinného příslušníka nebo kamarády.U mě však pochyby nenastaly, vzhledem k tomu, že jsem pohovor měla v Praze a pán byl od začátku velmi sympatický, takže myšlenky o tom, že by to byl nájemný vrah nebo úchyl jsem zavrhla :D

Zprostředkování letní práce přes agenturu
V poslední době se hodně rozmohly pracovní agentury, které nabízejí pobyt v různých zemích, s tím že například po dvou měsících práce můžete pak za vydělané peníze cestovat (Czech-us). Tento způsob je sice finančně náročnější, jelikož musíte agentuře zaplatit poplatek a sobě letenku, ale na druhou stranu je to jedinečná příležitost opravdu procestovat určitou zemi. Jiné poskytují stáže pro absolventy různých oborů, pokud se vám poštěstí, tak i zadarmo (avšak na to pozor, je dobré si takovou agenturu nejprve prověřit).

Workcampy
Podle mě jedna z nejpohodovějších možností jak vycestovat, poznat nové lidi a možná se i něco nového naučit. Existují workcampy v ČR  i v zahraničí. Většinou se jedná o dobrovolnictví, při kterém ovšem můžete poznat nejroztodivnější krajiny. Chcete žít pár týdnů ve Švédsku v eko vesnici, zabývat se eko-zahradnictvím a studovat udržitelnost v každodenním životě? Nebo vás spíše láká Japonsko, kde budete moci pomáhat s obnovou oblasti zasažené tsunami? Fantazii se meze nekladou! Jediné, co je potřeba, je našetřit si na letenku, zaplatit menší administrativní poplatek a hurá za dobrodružstvím!

Couchsurfing
V současnosti největší internetová služba bezplatného ubytování se těší stále větší oblibě a to zejména mezi mladými, kteří si stále víc přejí poznávat nové země, kulturu a lidi, ovšem nejlépe za co nejmenší náklady. Na této stránce si můžete jednoduše najít človíčka, který žije ve vaší cílové destinaci a nabízí bezplatné ubytování, neboli má prostě volný "couch", kde může nechat někoho přespat (nebo třeba za menší službu jako venčení psa apod.). Profily získávají od návštěvníků pozitivní reference, které jsou pak vodítkem pro další zájemce.Je možné se nechat ověřit i více způsoby, a tak zvýšit svou věrohodnost. Tato cesta umožňuje bezprostřední styk s rezidenty a dává nám možnost komunikace a získání informací přímo od "domorodců", je levná, ovšem nevýhodou je určité riziko, které podstupujete, když se ubytujete u cizího člověka. Chce to tedy trochu kuráže a celý svět je vám otevřen :)