Lidi na které nezapomenu a kterým bych touto cestou ráda poděkovala

John a Helen, protože mi tu nahrazovali rodiče prvních pár dní co jsem přijela a byli na mě neskutečně milí

Vangelisovi, našemu kuchaří, který vždycky poznal, když mi nebylo nejlíp a byl na mě hodný po celou dobu mého pobyt. Navíc skvěle vaří a jeho zásluhou se moje sbírka cdček rozrostla asi o 10 kusů :)

Miro z Bulharska, co žije v Německu s kamarádem, protože oni mě jako první tady pořádně vytáhli ven a na tu noc v New Yorku se nezapomene! :)

Timotée a Tahovi z Francie, díky nimž jsem zjistila, že ještě existují kluci, kteří dokážou být s holkou jen kamarádi---El Paradiso RULEZ!

Postaršímu páru z Anglie, jenž jezdí do Koutouloufari již 20 let a svojí přítomností a vtipy mi vždycky zpříjemnili čas u vchodu

Paní a pánovi, kteří  mi neskutečně zlepšili náladu, když mi oznámili, že do naší restaurace dorazili díky mému krásnému úsměvu a že je skvělé jak jsou tu všichni na ně hrozně milí.

Na Ariho a Yannise z Niki’s, od nichž jsem dostala spoustu drinků gratis a Yannisovi obzvlášť za to, že mě vždycky dokázal pobavit svojí permanentní „zhuleností“ :D.

Martince, co mi tu pomáhala během celého mého pobytu a se kterou jsem vždycky fajn pokecala a holkám z Prahy za skvělý červencový párty :).

…a možná by se ještě pár dalších lidiček našlo, hlavně ti, kteří mi u vchodu dokázali zvednout náladu úsměvem a udělali to tak pro mne ještě o kousíček snazší  :)

Bilancování...

S posledními dny zbývajícími do mého odletu stále častěji přemýšlím nad tím, co všechno se tu událo a jakými zkušenostmi jsem si tu prošla. A musím říct, že za ty tři měsíce jsem prošla určitým vývojem, na jehož konci se teď nacházím a čekám na to, až se budu moct posunout zase o něco dál. Přijde mi, že můj čas tady opravdu nadešel v pravou chvíli a není toho moc, co bych od tohoto pobytu mohla více dostat či očekávat. Ale přesto jsem z toho (myslím) vyždímala maximum :)

Pár čísel:

Pokud v průměru přišlo do restaurace 40 lidí mým vchodem za večer, a třetina z nich byly děti, potom jsem každý den potřásla rukou 27 lidem, za týden to bylo 189 podání rukou, za měsíc cca 756 a za celý můj pobyt tedy neskutečných 1512!

Slova „parangelía“, „thank you very much“, „hello, how are you?“ jsem tu použila nespočetněkrát.

Pokud jsem za každý večer cca 5x vysvětlovala menu zákazníkům, potom celkově to bylo 280x, takže teď už můžu říct, že ho znám do puntíku nazpaměť

Zhruba 60x jsem vylezla půlkilometrový kopec nahoru a dolů (občas me sice někdo vzal na motorce, ale to je zanedbatelné číslo)…Už chápu z čeho mě každej den tak bolí nohy :/

________________________________________________________________________

Co mi Kréta dala a vzala:

Dala mi:

• nové zážitky a zkušenosti
• více sebevědomí v komunikaci s lidmi
• překonání sebe sama - hodně věcí se mi nechtělo zpočátku dělat, ale teď už jsem si prostě zvykla
• jak přežít každý den s minimálním rozpočtem – ano, už vím, že to jde
• naučila jsem se být sama třeba v kavárně a už si nepřipadám tak divně
• nové přátele z různých zemí
• pár vrásek od každodenního koukání do slunce bez brýlí při práci (:()
• fakt, že jsem to všechno se vztyčenou hlavou zvládla a že i zdánlivý introvert může být dobrý v kamaki „umění“

Vzala:

• možná nějaká kila, i když zase takový rozdíl oproti začátku to není
• spoustu vody, kterou jsem tu za ty tři měsíce v těch vedrech vypotila
• pěkných pár centimetrů kůže, kterou jsem si v průběhu pobytu stačila spálit
• slamák, jenž jsem ztratila a doteď nevím kdy a kde se to stalo
• dala nám naší kočičku Lucky co nám přinesla štěstí, ale následně nám ji zase vzala :/

Instaweek from Crete

Italská pasta v Řecku? Proč ne :)

Kahlua bar má v noci opravdu romantickou atmosféru....

One of many Sexes on the beach :D

Sangria a čerstvý meloun v Alchymistovi

Kámoš z cesty do Koutouloufari :)

The end is close

Můj pobyt zde se pomalu ale jistě chýlí ke konci, ale zatím mi to pořádně nedochází. Mám momenty, kdy počítám dny a naopak jsou chvíle, kdy jsem ráda, že jsem sem přijela.

Poslední dny ubíhaly celkem rychle, jelikož za mnou přijela máma, a tak jsme většinu mého volného času trávily spolu v tavernách, na pláži, nebo se známými. Byla to celkem příjemná změna a bylo mi docela smutno, když dneska odjížděla na letiště. Zbývá mi tu posledních 12 dní, takže se chci snažit si jich maximálně užít, nestresovat se a hlavně se nenechat vystresovat. I když včera to tak úplně nevyšlo:
Poslední tři dny jsem byla nucena chodit do práce již na 15:00, protože jedna paní z restaurace onemocněla. Tam jsem připravovala stoly, vytírala a uklízela do 16:30, pak jsem měla volno do 17:30 a pak znova do práce, tentokrát už u vchodu. Práce jako taková by mi nevadila,ale štval mě fakt, že jsme se s majitelem na začátku domluvili na 5 hodinách denně za to, že budu dostávat celkem směšný plat, a teď jsem v restauraci již 4x byla cca o dvě hodiny navíc.Avšak po tom, co jsem se slušně zeptala, zda dostanu za hodiny navíc za nemocnou Yannu něco zaplaceno, mi boss ublíženě řekl, ať jdu, že mě na to nepotřebují. Vlastně jsem ale ráda, že jsem se na to zeptala, protože kdo ví jak dlouho bych tam musela chodit dřív a pak bych nakonec zjistila, že za to nic nedostanu. (mimochodem, kamarádka, která pracuje na baru, byla nucena zaskakovat za číšníka na leštění příborů a dostala za to 5 euro za den, takže trochu jiný přístup:)) No, celkově jsem ráda, že už jedu do finiše :)
A co jinak? Můj bodyguard Buddy (černý kříženec labradora) měl tu smůlu, že do něj narazilo auto a už pár dní kulhá na jednu nohu. Ze začátku pořád jen ležel, spal a jedl, ted už se naučil běhat na třech nožkách. Veterinář je tu drahý, takže nevím jestli se někdo z místních slituje a vezme ho k němu, aby mu tlapku spravil.
Dále se mi podařilo dostat prachy ze Steliose, takže radost největší a jeden úkol si můžu odškrtnout jako splněný. Ještě bych se tu ráda před odjezdem podívala do toho Heraklionu, snad to tentokrát konečně vyjde!
Ani nevím co mám dál pořádně psát, stalo se toho hodně, ale jsou to spíše takové střípky, máme nové známé v Koutouloufari, byli jsme ve vyhlášené restauraci The Alchemist, která je řazena k top tavernám v okolí, chtěli jsme se také podívat na řecký večer v Old Hersonissosu, ale bohužel jsme dorazili pozdě, takže alespoň drink v tradiční taverně to jistil :)

V dalších dnech mám v plánu postnout menší zhodnocení mého pobytu a možná ještě něco navíc:)

Čus a držte tlapky ať to tu těch pár dní ještě ve zdraví přežiju :D

UPDATE:
Předevčírem nakonec situace v práci vykrystalizovala a majitel mi řekl, že mi za ty hodiny navíc zaplatí, a že mám chodit tedy od tří. Ne, že bych z toho byla nějak nadšená, je to skoro celý zabitý den, ale teď už se to zvládne.

A ještě pár historek z práce:

Kolem naší restaurace často procházela jedna rodinka s dcerkou, které jsem často zdravila, ale trvalo celkem dlouho než jsem je „přesvědčila“ zajít také k nám. Jaké to pak ale bylo zadostiučinění, když po večeři přišli a chválili co se dalo. Největší překvapení bylo, když se mi jejich malá dceruška vrhla kolem pasu a pevně mě objala se slovy“ Thank you!“. Takhle se se mnou zatím nikdo nerozloučil (i když pus na tvář a na ruku, jsem už taky pár dostala :D). S tatínkem jsem se v průběhu dalších dní začala víc bavit a zjistila jsem, že je to šéfkuchař a vařil mimo jiné i pro české vojáky v Iráku. Při jejich další návštěvě nám sice na půl hodiny vypadl proud, ale i přesto byli spokojeni. A objetí dcerky jako poděkování na rozloučenou mě tentokrát už tak nezaskočilo, ale o to víc potešilo.

Pracovat tady takzvaně „stin porta“ neboli „u dveří“, s sebou nese různé komické situace. Byla jsem takhle jednou s mámou v karaoke baru,sedíme  a popíjíme drink, když v tom se s námi dal do řeči barman. A on na mě prý že mě zná, že tu pracuju. Já řikám, jo to pracuju. A on: A pracuješ v Koutouloufari, že? A já: Jo, v Koutouloufari. (to už jsem se začala ošívat, jelikož toho člověka jsem viděla poprvé v životě). ‚A děláš u dveří?‘ ‚Jo jo u dveří.‘ Nakonec z něj vypadlo, že tam každý den projíždí v autě a proto mě zná od vidění. Den na to jsem si ho tam už všimla, když na mě z auta začal hulákat, že jsem nejlepší kamaki .  Zasmála jsem se tomu  a v duchu se začala ještě víc těšit na to až pojedu domů :D

Co letí na krétských diskotékách?

Kluby tu najdete sice různé, ale je jen pár písniček, které se vám podaří slyšet i několikrát za noc pokud přecházíte mezi kluby. Tady je pár z nich:

Avicii - Wake me up

Tahle pecka se hraje všude a Hersonissos není vyjímkou. A není se čemu divit :)

Can't Hold Us - Macklemore & Ryan Lewis

No comment, skvělá věc do klubu.:P

Serebro - Mama Luba

Vzhledem k tomu, že 80% lidí tady je rusky mluvících, tak by bylo podivné, kdyby se tu tahle písnička nehrála v každém klubu alespon jednou za večer. Ale musím uznat, že tahle se jim povedla.

David Guetta - Play Hard

Pokud je pod písničkou podepsaný David Guetta, je to skoro záruka toho, že se z ní stane hit. Když se k němu navíc přidá Akon a Ne-yo, můžeme se těšit na super letní taneční pecku :)

Crazy in Love - Beyoncé ft. Jay-Z

Sice je to už trochu starší hitovka, ale přece se tu hraje skoro všude. Není se co divit, dokáže opravdu roztancovat!

Macklemore & Ryan Lewis - Thrift Shop

Skoro 400 milionů shlédnutí na Youtube mluví samo za sebe. Tady se bez tohohle hitu neobejde žádný klub, já sama jsem ji tu zaslechla snad stokrát, ale vždycky mě roztancuje :)

Arash feat. Sean Paul - She makes me go

Tohle je spíše můj osobní výběr - hrají ji tu často v jednom baru, kde pracuje kámoška z Česka. Proto jsem se ji rozhodla sem taky zařadit.

Playmen ft. Demy - Fallin

Místní velmi příjemná záležitost!

Zaz - Je Veux

Na závěr skvělá francouzská oddychovka, kterou uslyšíte spíše v barech.

Od všeho trochu

5.8.13

Geia sas! (Ahoj!)

I když se tu poslední dobou nic tak zajímavého nedělo, tak jsem se rozhodla napsat aspoň kratší pelmel článek. Co tu vlastně celé dny dělám? No popravdě ani nevím, ale stejně tu čas utíká hrozně rychle. Většinou ráno chodím na nákup abych měla na dva dny co v ledničce,  potom jdu buď na pláž nebo do kavárny na internet. Občas se stavím za holkama z Česka, koukám na film nebo spím po propařené noci  :) Popravdě posledních pár dnů bylo na párty bohatých – chodila jsem ven jak s holkama tak s několika francouzskými turisty nebo se známými co tu mám. Následující den byl pak samozřejmě absolutně marný – strávený v posteli snažíc se usnout (což je při těchhle vedrech přes den nemožné) a pak se celý den usmívat v práci, i když jsem se cítila pod psa.  Už tu mám ale zaběhlý nový rytmus, kdy chodím spát kolem druhé/třetí  hodiny a předtím už ani nejsem unavená.

Jinak v práci potkávám často celkem fajn a zajímavé lidi. Tuhle jsem se loučila se zákazníky, když jsem si všimla, že jeden z nich má na triku nápis „PRAGUE“ a pod tím kresbu města. Hned jsem se ho vyptávala, jestli tam byl, že jsem taky z Prahy. Angličan se v tu ránu rozkecal, že prý je to jedno z jeho nejoblíbenějších míst na zemi a jak moc se mu tam líbilo. Nedávno jsem se dala do řeči s jedním procházejícím chlápkem taky z Anglie a když jsem mu oznámila, že jsem z Česka, nemohl vyjít z údivu – prý v Praze byl nespočetněkrát,navštívil i několik dalších českých měst,  miluje naše pivo a jeden večer mi dokonce přišel ukázat triko s logem Pilsner Urquell.  No prostě blázen :) Ale člověka to potěší a docela se mi v tu chvíli po rodném městě postesklo. Když už jsme u těch turistů, jednoznačně u mě vedou právě Angličani. Jsou strašně milí, usměvaví, hned se s vámi dají do řeči a rádi pochválí. Člověku to vždycky dodá trochu elánu, což je při téhle práci dost potřeba. Na druhé straně nemusím moc ruské zákazníky, jsou hodně vybíraví, koukají dost na ceny a porovnávají. Navíc často nerozumí a odmítají mluvit anglicky, což bývá dost problém, a celkově bývají nesympatičtí až neurvalí. Naštěstí ale existují vyjímky…¨

Další story je o tom, jak jsem se musela domáhat své poctivě odpracované výplaty z minulého zaměstnání. Bylo mi řečeno, že peníze z hotelu dostanu na konci července. Bylo mi jasné, že to nebude tak snadné a začala jsem se po penězích shánět už týden před koncem měsíce. Stelios mi po telefonu řekl, ať zavolám za pár dní. Když jsem to ale udělala, telefon mi vytípnul a na moje další zmeškané hovory neodpovídal. Rozhodla jsem se tedy vykašlat se na mobily a zajít za ním osobně. Avšak ve chvíli když jsem přišla do hotelu, jen mě odbyl a ať prý přijdu v 10 hodin večer. Na moje námitky, že to jsem ještě v práci, neodpovídal.  O dva dny později jsem to šla zkusit znovu. To už byl klidnější a oznámil mi, že část dostanu ještě tentýž večer. Marná sláva, když jsem za ním pak opravdu přišla, nebyl tam, prý že odjel do Heraklionu. Čekala jsem ještě něco přes hodinu než jsem se opravdu smířila s tím, že mi dnes nic nedá. Svoje štěstí jsem zkusila ještě další den – a ejhle, boss překvapen mým příchodem vytahuje štos bankovek z kapsičky a odpočítává správnou částku. Že mi prý dá půlku a pro ostatní si mám přijít příští týden. Hurá hurá už žádné šetření a suchý chleba! :D Měla jsem hroznou radost, protože jsem to vůbec nečekala. Tak teď z něj vymámit ještě tu druhou polovičku a už na tohoto nečestného člověka můžu navždy zapomenout.

S holkama jsme si říkaly, že bychom mohly vyrazit na nákupy do Heraklionu a taky na výlet do na Knossu. Bylo by celkem fajn, podívat se taky někam jinam :) Uvidíme jak to dopadne.

Koukám, že z krátkého článku je nakonec  docela velký sloh, tak snad nebudete líní si to přečíst :D

Pac a pusu, V.

PS: přidávám pár fotek co jsem vyhrabala v mobilu :)

Můj bodyguard jménem Buddy, který mi vždy dělá společnost při práci....I takhle :)

Těžké časy kamakiho

Tento článek možná berte spíš jako můj menší výlev, jelikož si zde nemám možnost někomu úplně zplna postěžovat. Jak už jsem psala v jednom z předešlých příspěvků, práce kterou dělá kamaki spočívá v tom, že mluví s kolemjdoucími a zve je do své restaurace. Já k tomu ještě rozdávám vizitky, ukazuji a vysvětluji co máme v menu, doprovázím hosty ke schodišti, které vede na střešní zahradu a s odcházejícími zákazníky se loučím podáním ruky. Dá se říct, že existují různé styly jak můžete tuto práci vykonávat. Co se týče plážových barů a restaurací, kamaki jsou zde více vlezlejší - zastaví vás přímo na ulici a podávají si s vámi ruku, ptají se odkud jste, přihodí pár frází ve vašem jazyce a pokud vypadáte, hladově či žíznivě, posadí vás na nějaké volné místo. Existují tu i cluboví kamaki, kteří zastavují především slečny procházející kolem, stoupnou si jim do cesty a snaží se je ukecat, aby šly do toho a toho clubu tancovat. Já často tyhle lidi rychle obcházím, protože je to už na mě trochu moc.

No a jak je to se mnou? Někdy mám tu práci ráda a někdy ji naopak nesnáším. Mám ráda, když se někdo zastaví na menší pokec, potřebuje poradit nebo se prostě jen chová mile když mu ukazuji menu a vedu ho do restaurace. Na druhou stranu, poslední dobou mi začalo vadit to neustálé opakování stejných frází celý večer a to, že za celou tu dobu tady prochází tolik lidí, že často zapomínám tváře a nejsem si jistá, zda ten a ten člověk už v naší restauraci před pár dny byl, nebo jestli si jsou jen tolik podobní. Navíc, před dvěma dny jsme měli fakt hodně málo hostů a to i přesto, že jsem rozdala nejvíc vizitek a že lidé slibovali, že přijdou, ale pak se už nevrátili. To pak nastoupila celková  frustrace.  V téhle vesnici je tolik různých taveren a barů, že někdy je dost těžké v takové konkurenci obstát. Nadto naše retaurace je hned na začátku, takže lidé se prvně chtějí projít a pak až jít na jídlo, jenže než to celé projdou, narazí na nějakou dobrou nabídku a už tam zůstanou. Takže také nevýhoda umístění. Šéf si občas stěžuje, což mojí celkové blbé náladě ještě víc dodá. No ale řikám si „take it easy“, pokud se něco po*ere, můžeš kdykoliv odjet zpět, takže no stress a užívat si :) Jinak celkově si myslím, že v téhle branži jsou na tom lépe muži. Dá se říct, že jsem doteď potkala snad jen 1-2 kamaki ženského pohlaví, které v tom byly opravdu dobré. V mnoha ohledech jsou muži vtipnější a důvtipnější, navíc mohou lichotit ženám a na to je „dostat“.  Nedávno jsem se tu seznámila s jedním klukem, který dělá barového kamakiho a ten je v tom opravdu dobrý.

Tak snad to tu už nějak doklepu do konce. Zbývá něco málo přes měsíc, půlku pobytu mám za sebou. Hlavně získat potvrzení o praxi, dostat zaplaceno a pak se můžu s klidem vrátit do milované Prahy, která mi poslední dobou stále víc chybí.

Mějte se, V.