The end is close

Můj pobyt zde se pomalu ale jistě chýlí ke konci, ale zatím mi to pořádně nedochází. Mám momenty, kdy počítám dny a naopak jsou chvíle, kdy jsem ráda, že jsem sem přijela.

Poslední dny ubíhaly celkem rychle, jelikož za mnou přijela máma, a tak jsme většinu mého volného času trávily spolu v tavernách, na pláži, nebo se známými. Byla to celkem příjemná změna a bylo mi docela smutno, když dneska odjížděla na letiště. Zbývá mi tu posledních 12 dní, takže se chci snažit si jich maximálně užít, nestresovat se a hlavně se nenechat vystresovat. I když včera to tak úplně nevyšlo:
Poslední tři dny jsem byla nucena chodit do práce již na 15:00, protože jedna paní z restaurace onemocněla. Tam jsem připravovala stoly, vytírala a uklízela do 16:30, pak jsem měla volno do 17:30 a pak znova do práce, tentokrát už u vchodu. Práce jako taková by mi nevadila,ale štval mě fakt, že jsme se s majitelem na začátku domluvili na 5 hodinách denně za to, že budu dostávat celkem směšný plat, a teď jsem v restauraci již 4x byla cca o dvě hodiny navíc.Avšak po tom, co jsem se slušně zeptala, zda dostanu za hodiny navíc za nemocnou Yannu něco zaplaceno, mi boss ublíženě řekl, ať jdu, že mě na to nepotřebují. Vlastně jsem ale ráda, že jsem se na to zeptala, protože kdo ví jak dlouho bych tam musela chodit dřív a pak bych nakonec zjistila, že za to nic nedostanu. (mimochodem, kamarádka, která pracuje na baru, byla nucena zaskakovat za číšníka na leštění příborů a dostala za to 5 euro za den, takže trochu jiný přístup:)) No, celkově jsem ráda, že už jedu do finiše :)
A co jinak? Můj bodyguard Buddy (černý kříženec labradora) měl tu smůlu, že do něj narazilo auto a už pár dní kulhá na jednu nohu. Ze začátku pořád jen ležel, spal a jedl, ted už se naučil běhat na třech nožkách. Veterinář je tu drahý, takže nevím jestli se někdo z místních slituje a vezme ho k němu, aby mu tlapku spravil.
Dále se mi podařilo dostat prachy ze Steliose, takže radost největší a jeden úkol si můžu odškrtnout jako splněný. Ještě bych se tu ráda před odjezdem podívala do toho Heraklionu, snad to tentokrát konečně vyjde!
Ani nevím co mám dál pořádně psát, stalo se toho hodně, ale jsou to spíše takové střípky, máme nové známé v Koutouloufari, byli jsme ve vyhlášené restauraci The Alchemist, která je řazena k top tavernám v okolí, chtěli jsme se také podívat na řecký večer v Old Hersonissosu, ale bohužel jsme dorazili pozdě, takže alespoň drink v tradiční taverně to jistil :)

V dalších dnech mám v plánu postnout menší zhodnocení mého pobytu a možná ještě něco navíc:)

Čus a držte tlapky ať to tu těch pár dní ještě ve zdraví přežiju :D

UPDATE:
Předevčírem nakonec situace v práci vykrystalizovala a majitel mi řekl, že mi za ty hodiny navíc zaplatí, a že mám chodit tedy od tří. Ne, že bych z toho byla nějak nadšená, je to skoro celý zabitý den, ale teď už se to zvládne.

A ještě pár historek z práce:

Kolem naší restaurace často procházela jedna rodinka s dcerkou, které jsem často zdravila, ale trvalo celkem dlouho než jsem je „přesvědčila“ zajít také k nám. Jaké to pak ale bylo zadostiučinění, když po večeři přišli a chválili co se dalo. Největší překvapení bylo, když se mi jejich malá dceruška vrhla kolem pasu a pevně mě objala se slovy“ Thank you!“. Takhle se se mnou zatím nikdo nerozloučil (i když pus na tvář a na ruku, jsem už taky pár dostala :D). S tatínkem jsem se v průběhu dalších dní začala víc bavit a zjistila jsem, že je to šéfkuchař a vařil mimo jiné i pro české vojáky v Iráku. Při jejich další návštěvě nám sice na půl hodiny vypadl proud, ale i přesto byli spokojeni. A objetí dcerky jako poděkování na rozloučenou mě tentokrát už tak nezaskočilo, ale o to víc potešilo.

Pracovat tady takzvaně „stin porta“ neboli „u dveří“, s sebou nese různé komické situace. Byla jsem takhle jednou s mámou v karaoke baru,sedíme  a popíjíme drink, když v tom se s námi dal do řeči barman. A on na mě prý že mě zná, že tu pracuju. Já řikám, jo to pracuju. A on: A pracuješ v Koutouloufari, že? A já: Jo, v Koutouloufari. (to už jsem se začala ošívat, jelikož toho člověka jsem viděla poprvé v životě). ‚A děláš u dveří?‘ ‚Jo jo u dveří.‘ Nakonec z něj vypadlo, že tam každý den projíždí v autě a proto mě zná od vidění. Den na to jsem si ho tam už všimla, když na mě z auta začal hulákat, že jsem nejlepší kamaki .  Zasmála jsem se tomu  a v duchu se začala ještě víc těšit na to až pojedu domů :D