Nadpis berte trochu s nadsázkou :) Samozřejmě, že "new life" je to jen na zbývající dva měsíce mého pobytu (pokud vše půjde podle plánu), každopádně mým přesunem do jiného zaměstnání se toho pro mne změnilo celkem dost.
Jak se to vlastně celé seběhlo? Když jsme sem přijely s mamkou nejdříve na dovolenou, chodívaly jsme dost často na procházky do Koutouloufari, jelikož nás okouzlilo svými malebnými uličkami a nespočtem taveren, které se svou atmosférou nemohly absolutně rovnat těm, na něž jsme narážely v Hersonissosu. Mezi nimi jsme si oblíbily právě tu, v níž současně pracuji. Jídlo zde mají vynikající, atmošku doplňuje řecká hudba a co víc, personál je zde velmi milý a přátelský. (V článku s fotkami se můžete podívat na obrázky taverny a jídla, opravdu mňamka:)) V době, kdy jsem nastupovala do své minulé práce, se mamka svěřila šéfovi taverny, že tam mám nějaké problémy a on okamžitě nabídl, že by mi dal práci u nich. V té chvíli už jsem se ale zabíhala v hotelu a nebylo úplně možné hned odejít. Když začaly problémy s šéfem hotelu a manažerem, rozhodla jsem se v rámci hledání nové práce zeptat se i Dimitrise, zda stále hledají. Nakonec se mi dostalo kladné odpovědi a co se stalo potom, už víte :)
A jaký je náš personál? Matina je velmi milá a usměvavá slečna, která vypadá a chová se o 10 let mladší než jí doopravdy je. Evgenia zde pracuje již druhým rokem a je to velmi zodpovědná a pracovitá mamka dvouletého synka. Vangelis je náš hlavní kuchař s laním pohledem a dobrým srdcem. Aje (dosud si nejsem jistá, jak se její jméno píše ani vyslovuje) pracuje také v kuchyni jako pomocná síla, je to Albánka a moc nemluví, ale už jsme se trochu otrkaly a občas se na mě i usměje :))
No a co tam vlastně dělám? Každý večer stojím u dveří a zvu procházející turisty do restaurace. Popravdě, v životě bych si nemyslela, že tohle bude někdy moje zaměstnání, protože prostě nejsem takový ten "vnucovací typ". Našla jsem si ale svůj styl, který mi až tak nevadí a navíc, dost často potkávám velmi milé lidi, kteří se se mnou dají sami do řeči, nebo se ptají na cestu či na radu. To mě na té práci baví, ta komunikace s lidmi a možnost nezávazné konverzace. Už jsem se takto seznámila s dvěma super Bulhary, kteří ale už bohužel museli odjet. Více však o této práci "kamaki" napíšu v dalším článku :)
Zatím pac a pusu, V. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat