Pro potěšení

Abych to tu trošku mezi těmi smutnějšími příspěvky oživila, přidávám sem co pro mě vytvořily tři slečny z Anglie, které dneska odjížděly. Vůbec jsem to nečekala a moc mě to potěšilo. 

Turisti mi to tu často dělají aspoň o něco příjemnější a jsem za to vděčná :)

Na vážkách...

Ahoj! 

Po delší době píšu nový příspěvek. Ani nevím, čím mám začít. Poslední týden jsem byla v práci od 7:30 do 17:00 (někdy i dýl) a nutno říct, že to bylo dost náročné a vyčerpávající. Dělala jsem většinu věcí sama ve spěchu, běhala mezi barem, kuchyní, bufety a do toho mi pan majitel zadával různé úkoly jako mopování nebo čištění. Nedalo se to skoro zvládat. Do práce jsem se ráno vůbec netěšila a byla ve stresu.
Včera se stala jedna věc, která definitivně změnila moji vůli zde zůstat. Při nalévání horké vody do vodní lázně na bufety, mi upadla na zem konvice a vystříkla mi do obličeje, na krk a dekolt. Zpanikařila jsem, snažila se lít na sebe studenou vodu, ale cítila jsem, jak místa žhnou a nepomáhá to. Co teď? Bylo mi jasné že musím k doktorovi, přece nechci mít přes tvář nějakou ošklivou jizvu od popáleniny. Řekla jsem uklízečce, jestli by tam nepočkala a já upalovala do prvního medical center, které jsem uviděla. Naštěstí to dlouho netrvalo a už se mi věnoval jeden doktor, který mi místa potřel nějakou mastí, dal mi předpis na dva krémy, jimiž si mám popáleniny potírat. Já za to vyplázla 100 Euro :( Ale co, zdraví je přednější.
Po návratu do hotelu jsem se ještě vzpamatovávala z šoku. Co mě ale dostalo, byl fakt, že pan majitel (kterému bylo řečeno co se mi stalo), se vůbec nezajímal jestli jsem v pořádku a až klienti hotelu mi to vynahradili, když za mnou přišli a dělali si o mne starosti.

Jako by to byl osud, asi 15 minut po mém příchodu do hotelu slyším jak mi zvoní mobil. Nějaké řecké číslo, tak jsem to vzala. Ozval se mužský hlas, prý že je to manažer hotelu, ve kterém jsem se před 2 týdny ucházela o místo, a že hledají zaměstnance, tak jestli bych měla zájem. V tu chvíli mi to přišlo jako spasení. Byla jsem přesvědčená, že už tu nadále nechci zůstávat. Později toho dne jsem se rozhodla dojít si do hotelu sama a získat více informací. Dozvěděla jsem se, že by mě vzali, ale problém je s ubytováním, jelikož jsou plně obsazení. Pověděli mi, že mám dnes přijít na zkoušku, aby viděli jak umím pracovat v týmu. Jestli to bude oka, tak to bydlení prý nějak zařídí. Tak jsem na to zvědavá. Tenhle hotel je uplně jiná kategorie než kde jsem teď. Jsou tam bohaté bufety, číšníci chodí v uniformách, tak očekávám, že budou mít i větší nároky na personál. Takže dnes se ukáže a já se musím rozhodnout. Martina na tom taky prý není psychicky nejlíp, zatím od nich nedostala ani peníze, i když jí slibovali, že do 20. jí je dají. Teď si navíc musí hledat byt, protože se musí vystěhovat z hotelu. Tak si řikám, že snad raději odsud prchnout než bude pozdě. Dneska to sice bylo o něco lepší, protože po týdnu přišla Katarina a nebyla jsem aspoň na vše sama. Momentálně nevím, jak se rozhodnout tak, aby to bylo to nejlepší pro mě. Co byste udělali vy na mém místě? :)

Konečně fotky!! :)

Trochu to trvalo, ale lepší pozdě nežli nikdy :) Enjoy!

Výhled z našeho pokoje v hotelu Petra Beach

Welcome drinky!

Náš předchozí hotýlek

Ouzo s curacaem v řeckém stylu

Arabská restaurace

Pláž a moře

První večeře a hned ovoce zdarma :)

Přístav

Aquapark ve městě

Ano, vyžívám se ve focení drinků :D

 Naše oblíbená restaurace s úžasným personálem

Jedno z nejlepších jídel co jsem kdy měla

Romantika:)

Kostelík na pobřeží

Krize

21.6. 2013

V posledních dnech zažívám menší krizi, hlavně z toho jak je tu člověk sám a každý den probíhá skoro identicky. Prostě mě mrzí, že tu není s kým si ten pobyt více užít.  Práci vždy nějak přežiju, sice to není to, co bych si dokázala přestavit dělat dlouhodobě (popravdě ani ty 3 měsíce ne :D), ale alespoň to není nic náročného. Už mě nebaví se samotná potloukat ulicemi a po obchodech nebo sedět v kavárně. Snad se to časem nějak změní.

Jinak alespoň jednoho malého společníka jsem si tu našla. Celou minulou noc bylo za mými venkovními dveřmi slyšet zvláštní zvuky jakoby tam byl nějaký pták. Ráno jsem vylezla snažíc se najít zdroj toho divného křičení. K mému údivu jsem našla za bednou klimatizace malé koťátko, které bylo hrozně vystrašené a ne a ne přestat plakat. Dala jsem mu do misky mléko a snažila se ho bez úspěchu nalákat k sobě. Když jsem pak později potkala Martinu, která bydlí v pokoji vedle mě a pracuje v jiném hotelu, řekla mi, že už je trochu ochočené a nechá se i pohladit. Včera večer si to už trůnilo na spadlém ručníku venku před našimi pokoji a už se nechalo hladit i ode mě. Tak alespoň nějaká radost tady :)

UPDATE: Koťátko se již stalo naším regulérním spolubydlícím, leze nám do pokojů a spí v ručnících. Zatím ho úspěšně schováváme před majitelem, jelikož nevíme, jestli by ho nevyhodil.

Tady je pár fotek našeho zlatíčka:

John a Helen

19.6.2013

Občas za svůj život potkáme lidi, kteří nám tak nějak přirostou k srdci, a kteří nám již svou přítomností  zpříjemňují nějakou těžkou či neznámou situaci. A prostě cítíte, že oni tu zkrátka měli být a je to osud. Zrovna o dvou takových jsem se dnes rozhodla napsat.

Helen a John jsou starší pár z Anglie kolem šedesátky, který se v našem hotelu ubytoval ještě předtím než jsem nastoupila. Mají za sebou dvacet let řidičských zkušeností, kdy spolu procestovali spoustu zemí, vyznají se v mnoha evropských metropolích a z jejich vyprávění je vidět, že řízení je jejich velká vášeň. John se se mnou už od začátku často bavil na baru a vlastně zná téměř celý příběh o tom jak jsem se dostala za prací do Řecka. Oba spolu byli i v Praze před několika lety a se zájmem se mě ptají na různé zajímavosti  ČR jak historického tak kulturního rázu. Vždy jim ráda vyprávím nebo něco více povím. Tento pár však není vyjímečný jen svojí přátelskostí a jakousi pozitivitou, která z nich čiší, a kterou je snadné se nakazit. Fakt, že jsou spolu již tolik let a stále se drží za ruce když jdou na procházku nebo si dají pusu na dobrou noc, je pro mě krásný a obdivuhodný. Ráda bych, abych v budoucnu měla také takový hezký vztah s člověkem, se kterým budu žít :). Vtipné na tom, ovšem je to, že podle všeho jsou to velice odlišní lidé. John se rád jen tak sebere a objíždí ostrov autobusem, aby objevil nějaká zajímavá místa, Helen na druhou stranu raději tráví většinu času u bazénu pod slunečníkem.  Helen kouří,  John nikoli. John je přirozeně výřečný i s lidmi, které zná pár minut, Helen spíše poslouchá, občas přihodí vlastní zkušenost. Přesto jsou spolu a skvěle se doplňují. Někdy prostě nejde o to najít člověka, který vám absolutně ve všem rozumí a který je takový jací jste vy, ale o to mít ho rád takový jaký je, být tolerantní a dávat si navzájem určitou volnost. Tomu se pak říká láska. A mně nezbývá než doufat, že můj vztah bude alespoň z poloviny tak krásný jako mají Helen a John.

PS:  K minulé aféře: Mladík byl z vězení, kde strávil asi 24 hodin, propuštěn a včera se svými kamarády šťastně odletěl domů. Mimochodem, kromě M. mu z dostat se z vězění pomáhal i John, který pro něj i svědčil. Jeho komentář k tomu mě až dojal: Udělal jsem to, protože já sám bych byl rád, kdyby mým dětem v těžké situaci někdo pomohl. 

Stěhování!

17.6.2013

První noc v novém hotelu, pokoji a prostředí byla pro mne dost neklidná. Ale to už trochu předbíhám. Včera jsem byla povolána do práce od 11 na čtyři hodiny a poté opět v 18-1:00. Kromě práce za barem zde připravuji bufety pro hosty, uklízím stoly a také myji nádobí (velmi neoblíbená činnost :D). Seznámila jsem se i s  dcerou majitele, která tu také pravidelně pracuje a jsem ráda, že tu je alespoň někdo ve stejném věku jako já. 

Večerní „směna“ byla pro mne celkem bizarní. Jedna skupinka hostů z Anglie, řekla bych věkově o něco mladší než já, měla celkem závažný problém, jelikož jeden z jejích členů se po neuváženém jednání ocitl na policii. Manažer (odteď budu psát jen M.) jakožto vystudovaný právník to s nimi dosti závažně řešil a de facto do této aféry byl zapojen skoro celý hotel a sledoval jak to dopadne. Já sama rozuzlení neznám, ale pokud se dozvím, povím J. Pro mne byla tato situace o to horší,  jelikož jsem ještě do jedné do noci neměla klíče od pokoje, na baru jsem téměř usínala a čekala až M. všechno vyřeší a bude se mi moct věnovat. Nakonec jsem se cca ve 2:00 dostala do postele, i když usnout mi nešlo ještě pěknou hodinku. Doufejme, že další noci budou už jen lepší.

Dneska pracuji až večer, takže se po obědě asi někam vydám. Mám v plánu najít v okolí nějakou restauraci s Free WiFi a třeba se tam na chvíli posadit s frappé. Tak držte palce ať to tu všechno klape! :)

Rumunská svatba a jiné rozmary

Dojmy z posledních dnů se dají označit jako rozporuplné.  Po neustálém nahánění zaměstnavatele a jakési neprofesionalitě z jeho strany, jsem propadla menší bezmoci a začala se zajímat o jiné možnosti práce zde v letovisku. Obešla jsem pár hotelů, z nichž většina měla plný stav, ve dvou jsem vyplnila  tzv.dotazník uchazeče a v jednom „spa hotelu“ jsem se dokonce setkala s manažerem, který si na mě vzal kontakt.  Byla zde i možnost, že bych prodávala výlety, ale na to bych potřebovala studentské potvrzení o tom, že potřebuji praxi.

Včerejšek však nakonec všechno obrátil.  Byla jsem povolána manažerem na výpomoc do původního hotelu, kde se zrovna konala rumunská svatba. Nutno říci, že s barmanstvím  mám nulové zkušenosti a drink si namíchám tak maximálně rum s kolou :). Byla jsem hozena přímo do vody a i když to bylo trochu stresující, celkově to byl skvělý zážitek, svatba se opravdu vydařila a sešli se tam skvělí lidé. Měla jsem i to štěstí, že jsem zde potkala další Češku, která pracuje pro stejného majitele a uklidňovala mě, že všechno se nakonec ustálí a bude to v pohodě. Takže teď se už jen přestěhovat, dát sbohem mamce a pak se sama probíjet tímto pro mne neznámým světem, který funguje dost odlišně od toho, na co jsem zvyklá z domova. Nezbývá než se naladit na jejich vlnu, brát všechno tak jak přijde a nedbat na jakýkoliv systém. Potom (snad) budu mít šanci zde s úsměvem obstát :)

První dny... zamračeno

Ahoj, po delší době se hlásím s aktuálním článkem přímo z místa dění :) Bohužel v tomto článku nebudou ještě žádné fotky (přestože jsem jich už nafotila hromady), jelikož jsem ještě nestihla přetáhnout všechny z mobilu a navíc jsem zjistila, že jsem chytře doma zapomněla kabely od foťáků, takže obrázky budu dodávat průběžně.

Teď krátce k tomu, co se za těch pár dní stalo:
Hotel, ve kterém jsme zatím ubytovaní, je skvělý.Je sice malý, ale má bazén, je vkusně vybaven a personál se nám dostatečně věnuje. Po několika dnech užívání si nicnedělání, plavání, opalování a ochutnávání místních jídel, jsem se včera pokoušela kontaktovat manažera hotelu, kde bych měla pracovat. Nutno říci, že  úkol to byl nelehký. Nejdříve jsem navštívila jeden z jeho hotelů, kde mě odkázali na jiný, který je bohužel cca kilometr chůze odtud. No, nevadí, alespoň se projdu. Kámen úrazu přišel, když jsem dorazila na místo a tam mi řekli, že má přijít za 10 minut. Z 10 minut se vyklubala hodina a moje trpělivost byla skoro pryč. Prý že tu bude až večer. Nicméně "večer" znamená v řecké mluvě dosti široký pojem. Nakonec z něj vypadlo, že bude k mání cca v 22:30. Po minulé zkušenosti jsem se již rozhodla nechodit příliš brzy, abych pak nestrávila hodinu na sedačce čekáním a kontrolováním času. Aleluja, před jedenáctou tam byl! Ovšem, musela jsem si ještě cca půlhodinu počkat, jelikož měl něco neodkladného na práci.
Po tomto celkem frustrujícím zážitku však přišla dobrá zpráva - pořád mě chtějí zaměstnat a práce nebude těžká. O něco horší zprávou bylo to, že mě nedají do hotelu s lepším vybavením, a WiFi, ale do o poznání jednoduššího hotýlku na kraji města, bez internetu. Nu co, nějak se s tím popereme :) Městečko je krásné a rušné, takže o pár kroků dál už se najde super bar nebo restaurace a obchodů je tu také spousta. Myslím, že nakonec to bude všechno v pohodě. Aspoň v to doufám :)

PS: Dnes je prý po několika měsících první zatažený den s mírným deštíkem! Super počasí na procházky a nakupování :)