Těžké časy kamakiho

Tento článek možná berte spíš jako můj menší výlev, jelikož si zde nemám možnost někomu úplně zplna postěžovat. Jak už jsem psala v jednom z předešlých příspěvků, práce kterou dělá kamaki spočívá v tom, že mluví s kolemjdoucími a zve je do své restaurace. Já k tomu ještě rozdávám vizitky, ukazuji a vysvětluji co máme v menu, doprovázím hosty ke schodišti, které vede na střešní zahradu a s odcházejícími zákazníky se loučím podáním ruky. Dá se říct, že existují různé styly jak můžete tuto práci vykonávat. Co se týče plážových barů a restaurací, kamaki jsou zde více vlezlejší - zastaví vás přímo na ulici a podávají si s vámi ruku, ptají se odkud jste, přihodí pár frází ve vašem jazyce a pokud vypadáte, hladově či žíznivě, posadí vás na nějaké volné místo. Existují tu i cluboví kamaki, kteří zastavují především slečny procházející kolem, stoupnou si jim do cesty a snaží se je ukecat, aby šly do toho a toho clubu tancovat. Já často tyhle lidi rychle obcházím, protože je to už na mě trochu moc.

No a jak je to se mnou? Někdy mám tu práci ráda a někdy ji naopak nesnáším. Mám ráda, když se někdo zastaví na menší pokec, potřebuje poradit nebo se prostě jen chová mile když mu ukazuji menu a vedu ho do restaurace. Na druhou stranu, poslední dobou mi začalo vadit to neustálé opakování stejných frází celý večer a to, že za celou tu dobu tady prochází tolik lidí, že často zapomínám tváře a nejsem si jistá, zda ten a ten člověk už v naší restauraci před pár dny byl, nebo jestli si jsou jen tolik podobní. Navíc, před dvěma dny jsme měli fakt hodně málo hostů a to i přesto, že jsem rozdala nejvíc vizitek a že lidé slibovali, že přijdou, ale pak se už nevrátili. To pak nastoupila celková  frustrace.  V téhle vesnici je tolik různých taveren a barů, že někdy je dost těžké v takové konkurenci obstát. Nadto naše retaurace je hned na začátku, takže lidé se prvně chtějí projít a pak až jít na jídlo, jenže než to celé projdou, narazí na nějakou dobrou nabídku a už tam zůstanou. Takže také nevýhoda umístění. Šéf si občas stěžuje, což mojí celkové blbé náladě ještě víc dodá. No ale řikám si „take it easy“, pokud se něco po*ere, můžeš kdykoliv odjet zpět, takže no stress a užívat si :) Jinak celkově si myslím, že v téhle branži jsou na tom lépe muži. Dá se říct, že jsem doteď potkala snad jen 1-2 kamaki ženského pohlaví, které v tom byly opravdu dobré. V mnoha ohledech jsou muži vtipnější a důvtipnější, navíc mohou lichotit ženám a na to je „dostat“.  Nedávno jsem se tu seznámila s jedním klukem, který dělá barového kamakiho a ten je v tom opravdu dobrý.

Tak snad to tu už nějak doklepu do konce. Zbývá něco málo přes měsíc, půlku pobytu mám za sebou. Hlavně získat potvrzení o praxi, dostat zaplaceno a pak se můžu s klidem vrátit do milované Prahy, která mi poslední dobou stále víc chybí.

Mějte se, V.

Řecký muž - největší „nebezpečí“ pro středoevropskou ženu na Krétě

Tak asi si říkáte co tímto nadpisem vlastně chci říct. Nebezpečí to není v tom smyslu, že by se vás tu na každém rohu chystal nějaký úchylák oloupit nebo znásilnit, anebo v nejhorším případě prodat do nevěstince. Místní muži (Řekové, Albánci, Bulhaři – je to vlastně jedno, většinou je od sebe stejně jen tak nerozeznáte pokud na ně nemáte oko)mají ve zvyku líčit „sítě“ především na cizinky (ať už turistky nebo přechodně pracující). Prý je to s nimi v mnoha ohledech lehčí – přijedou a znova odjedou bez toho, aby se chlapík musel nějak vypořádávat s její rodinou (rodina tady v Řecku hraje celkem dost velký význam), navíc Řekyně jsou typicky dost žárlivé oproti cizinkám např. ze střední nebo severní Evropy. Teď si k tomu připočítejme to, že „náš“ typ žen je většinou světlooký se světlou pletí (barvu vlasů vem čert, nejdůležitějším faktorem jsou právě oči) a vyjde z toho dokonalé lákadlo pro místní chlapáky, kteří mají pro tento typ krásy nepochybně slabost. Středoevropská kráska a ještě sama v Řecku?  Bingo, co nevidět se na vás začnou slítávat řecké vosy jako na med :D

No a teď už zpátky do reality – tento fakt má nepochybně své plusy i mínusy. Můžete se jít jen tak projít kolem moře, přičemž je dost možné, že vás alespoň ze dvou restaurací pozve číšník na drink. Já takhle jednou byla pozvána na pomerančový džus místním šéfíkem, ze kterého se ale později vyklubal menší „pervert“, když mi začal vyprávět, co s takovýma sexy holkama jako já (:D) rád dělá :D. Raději jsem rychle odkráčela. Na druhou stranu často tady procházím kolem menšího baru kam jsme chodily i s mamkou, kde si mě pamatují a nedávno mě zastavili s tím, že mi dají koktejl na účet podniku. Tak jo, proč ne :) Z jednoho drinku se nakonec vyklubalo asi šest a talířek s ovocem.Vlastně se to zdá být celkem super ne? Problém je, že pokud se těchto „drinkových“ známostí vyklube víc, je problém pak všechny ty vosy odhánět . O to víc, když si chcete zachovat svou čest a prostě tu mít jen kamarády a ne milence. To už pak chce pokročilejší diplomatické dovednosti :)

Takže milé ženy, o své sebevědomí se v Řecku jistě bát nemusíte. Tolik komplimentů jako tady jsem neslyšela možná za celý svůj život :D Člověk to ale musí brát s rezervou a trochu se nad to povznést. Ale samozřejmě, že je občas dovoleno toho malilinko využít ve svůj prospěch :)

New job, new life

Nadpis berte trochu s nadsázkou :) Samozřejmě, že "new life" je to jen na zbývající dva měsíce mého pobytu (pokud vše půjde podle plánu), každopádně mým přesunem do jiného zaměstnání se toho pro mne změnilo celkem dost. 

Jak se to vlastně celé seběhlo? Když jsme sem přijely s mamkou nejdříve na dovolenou, chodívaly jsme dost často na procházky do Koutouloufari, jelikož nás okouzlilo svými malebnými uličkami a nespočtem taveren, které se svou atmosférou nemohly absolutně rovnat těm, na něž jsme narážely v Hersonissosu. Mezi nimi jsme si oblíbily právě tu, v níž současně pracuji. Jídlo zde mají vynikající, atmošku doplňuje řecká hudba a co víc, personál je zde velmi milý a přátelský. (V článku s fotkami se můžete podívat na obrázky taverny a jídla, opravdu mňamka:)) V době, kdy jsem nastupovala do své minulé práce, se mamka svěřila šéfovi taverny, že tam mám nějaké problémy a on okamžitě nabídl, že by mi dal práci u nich. V té chvíli už jsem se ale zabíhala v hotelu a nebylo úplně možné hned odejít. Když začaly problémy s šéfem hotelu a manažerem, rozhodla jsem se v rámci hledání nové práce zeptat se i Dimitrise, zda stále hledají. Nakonec se mi dostalo kladné odpovědi a co se stalo potom, už víte :)
A jaký je náš personál? Matina je velmi milá a usměvavá slečna, která vypadá a chová se o 10 let mladší než jí doopravdy je. Evgenia zde pracuje již druhým rokem a je to velmi zodpovědná a pracovitá mamka dvouletého synka. Vangelis je náš hlavní kuchař s laním pohledem a dobrým srdcem. Aje (dosud si nejsem jistá, jak se její jméno píše ani vyslovuje) pracuje také v kuchyni jako pomocná síla, je to Albánka a moc nemluví, ale už jsme se trochu otrkaly a občas se na mě i usměje :))

No a co tam vlastně dělám? Každý večer stojím u dveří a zvu procházející turisty do restaurace. Popravdě, v životě bych si nemyslela, že tohle bude někdy moje zaměstnání, protože prostě nejsem takový ten "vnucovací typ". Našla jsem si ale svůj styl, který mi až tak nevadí a navíc, dost často potkávám velmi milé lidi, kteří se se mnou dají sami do řeči, nebo se ptají na cestu či na radu. To mě na té práci baví, ta komunikace s lidmi a možnost nezávazné konverzace. Už jsem se takto seznámila s dvěma super Bulhary, kteří ale už bohužel museli odjet. Více však o této práci "kamaki" napíšu v dalším článku :)

Zatím pac a pusu, V. :)

Hersonissos, město Rusů

Hersonissos jako město určené zejména pro mladé lidi svými kluby a bary, má jednu zvláštnost ve skladbě turistů. Dá se říct, že 70-80% lidí co tu potkáte, jsou Rusové. Na diskotékách hrají ruské písničky, téměř každá taverna má svou ceduli v ruštině a menu v ruském jazyce je zde již samozřejmostí. Pokud máte alespoň základní znalost ruštiny, šéfové se tu o vás poperou. Procházíte-li se po promenádě, je velmi pravděpodobné, že na vás z nějakého okolního krámku někdo zakřičí „Zdrastvuj děvuško….“ a vychrlí na vás horu dalších slov, kterým absolutně nerozumíte.  Důvod proč se zrovna sem stahuje tolik ruských turistů, jsem stále nenašla. Samozřejmě, že byznys se zde zaměřuje právě na ně – je tu nespočet zlatnictví, značkové módy a co mě zaráží nejvíc – prodej kožešin a kožichů. Když jsem sem přijela poprvé, nestačila jsem zírat - téměř na každém rohu tu potkáte obchod s výrazným nápisem „FURS“. Kdo by si kupoval kožich za stálých 30 stupnů Celsia ve stínu? Snad jenom nějaký blázen. Je pravdou, že často tyto obchody nebývají přebity zákazníky. Co mě ale udivovalo byl fakt, jak se můžou tady na Krétě uživit?

Světlo do této záhady mi vnesla Katarina, které jsem se na to ze zajímavosti zeptala. Řekla mi, že často jsou vlastníky hodně bohatí lidé, dost často mafie, které svým obchodem jednoduše  kryjí to, jak přišli k tolika penězům. Prý si ale občas někdo něco doopravdy koupí, například některé hotely nabízejí výjezdy do těchto krámků pro své ruské zákazníky. Na co jsem však ještě nepřišla – proč mají všechny taxíky v Hersonissosu na sobě reklamu jednoho takového obchodu s kožešinami?  Snad to tu nakonec nedopadne tak, že zde bude více ruských spoluobčanů než těch domácích, řeckých :)

A tady je menší výběr mých paparazzi snímků z různých koutů města:

Jednou dole, jednou nahoře :)

Omlouvám se za nedostatečný přísun článků v poslední době. Bylo toho moc a hlavně jsem sem nechtěla psát něco, co není ještě jisté.  Hlavní novinkou je to, že jsem opustila svou předchozí práci a nastoupila jsem do restaurace ve vesničce Koutouloufari, která je od Hersonissosu vzdálená asi 10 minut chůze. Nový šéf se mnou vyřídil všechny nezbytné papíry, takže teď už můžu říct, že jsem legální pracovník :). Jinak posledních pár dní v hotelu bylo dost hektických.  Nejen, že jsem se měla rozhodnout, co dál, ale musela jsem to i oznámit manažerovi a poté zůstat ještě dva dny dokud nesehnali někoho nového. Bylo toho na mě fakt dost. Tečku za tím udělal manažer, který mi v předvečer mého stěhování oznámil, že bych se měla nejlépe přestěhovat už tu samou noc, že se hotel naplní. Cože a to mi jako říkáš až teď? Kdybych se nestěhovala, tak si budu muset najít přes večer nové bydlení?? Mé přesvědčení odejít pak utvrdila poslední snídaně, kterou jsem připravovala,  byla jsem sama na plný hotel, měla jsem  doplňovat bufety, uklízet a mýt nádobí, nejlépe všechno najednou :D Takže bye bye Vasso, snad mě čekají lepší zítřky než tady :)

Ten samý den jsem se nastěhovala do pokoje, který mi sehnal nový šéf za 150 euro na měsíc a za tu cenu jsem spokojená. Sice to není nic extra, spíše starší vybavení, ale na dva měsíce je to tak akorát. Mám teď skoro celý den volno, začínám v práci až od 6, avšak bohužel zde v budově není internet, takže musím zevlit před hotelama kde jsem pobývala, nebo jít do nějaké kavárny, jenže to už si tam člověk musí aspoň něco dát. A to při mém rozpočtu není každý den možné. Učím se tu i nakupovat jídlo za levno, sice večeře mám v restauraci, ale to bývá až po 11.hodině večerní a bez menšího jídla před tím prostě nevydržím.

Jinak předevčírem jsme konečně vyrazily s ostatníma holkama z Česka na párty a bylo to super, rozhodly jsme se z toho udělat tradici a chodit ven každou sobotu. Hersonissos je opravdu párty ráj, v jedné jeho části jsou to samé bary a kluby, kolem třetí hodiny noční jsem zde potkala tolik ožralých lidí (nejen opilých, ale vážně namol!) jako nikdy v Praze :D Martina si našla také novou práci v prodejně se zmrzlinami a zmraženými jogurty a musím říct, že jsem si našla novou závislost – zmrzlina z jogurtu je snad ještě lepší než normální zmrzka! :)

A jeden malý postřeh z mého pobytu v Řecku: Pokud na vás každý den pokřikuje číšník z restaurace jak se máte, kam jdete, nebo se s vámi snaží navázat nezávaznou konverzaci, je často úplně od cesty myslet si, že vás chce sbalit nebo že se mu vážně líbíte. Ve skutečnosti je jeho práce dávat se do řeči s kolemjdoucími a později je „nenápadně“ zvát do své restaurace. Takže konec iluzím mladé dámy! :D I když vyjímky potvrzují pravidlo:)

Ciao, V